Jan Zvěřina (1987) je český violoncellista a aranžér. Působí v instrumentálním tělese Prague Cello Quartet a letos se stal koncertním mistrem Státní opery Praha. V rozhovoru jsme kromě jeho kariérní cesty hovořili také o specifické roli klasické hudby ve společnosti, o zvládání ega, o rodinném životě profesionálního hudebníka a o tom, jak jeho kariéra souvisí s jeho katolickým vyznáním.

Začněme chronologicky. Jak se člověk dostane k violoncellu?

Jsem čtvrtý z pěti dětí. Pocházíme z Moravy, moji rodiče milují hudbu, tatínek hraje amatérsky na housle a dědeček byl herec. Pro mé rodiče bylo důležité, abychom všichni na něco hráli, takže jsme si všichni sourozenci mohli vybrat jakýkoli nástroj.

A protože jsme měli doma spoustu nahrávek, už jsem věděl, co je to violoncello a jak zní. Vybral jsem si ho, protože znělo krásně. No, abych byl upřímný, byla to moje druhá volba. Předtím jsem si myslel, že budu hrát na rytmická dřívka, protože když jsme s rodinou muzicírovali, byly mi asi dva tři roky, dali mi je do rukou, abych mohl i já na něco hrát. Nakonec jsem si ale v šesti letech vybral violoncello.

Jan Zvěřina s dcerou

Co byste popsal jako zlomové body vaší kariéry? Ve vašem případě se hudba změnila z vedlejší aktivity na denní chléb. Které momenty určily tuto dráhu?

Zlomových bodů bylo mnoho. V osmé třídě jsem si řekl, že je to jedna z věcí, které mě opravdu baví a přitahují, a tak jsem rodičům řekl, že se chci přihlásit na konzervatoř.

Můj tatínek ale viděl na příkladu svého otce, že to není lehká cesta. Řekl: „Dobře si to rozmysli. Je to chudoba ve fraku.“ Měl jsem to ale o něco snazší, protože moje sestra už na konzervatoři studovala, takže mi trochu připravila cestu.

Když jsem rodičům řekl, že se chci přihlásit na konzervatoř, tatínek mi odpověděl: „Dobře si to rozmysli. Je to chudoba ve fraku.“

Pak byly na konzervatoři různé soutěže. Uvědomil jsem si, že ve srovnání s ostatními nejsem tak špatný a že to stojí za to, abych do toho vložil veškerou svou energii. Po maturitě jsem přestoupil na konzervatoř v Praze, čímž se hodně změnilo. V roce 2006 jsem tam založil Prague Cello Quartet. V Praze jsem pokračoval na Akademii múzických umění. Potom jsem odjel studovat na Universität der Künste v Berlíně, která má velmi vysokou úroveň. To mě posunulo ještě o krok dál.

Nyní jsem relativně čerstvě prvním koncertním mistrem ve Státní opeře. Pro mě je to vrchol, nevím, kam bych se v orchestrálním odvětví mohl ještě posunout.

Prague Cello Quartet

Může vůbec pro člověka na takové profesionální úrovni klasická hudba zůstat radostí?

Když je kvalita vystoupení dobrá, stále si to nesmírně užívám. Jako dítě jsem poslouchal klasické instrumentální kompozice a některé z nich mě naprosto fascinovaly a uchvátily. Klasická hudba je dnes stále stejná. Dokáže vás uchvátit, ale samozřejmě záleží na tom, co posloucháte, na co narazíte a v jaké jste zrovna náladě.

Když mám pár dní, kdy nemůžu hrát, najednou si uvědomím, jak mi to chybí.

Čím to je, že má klasická hudba v naší evropské kultuře tak privilegované postavení? Co dokáže nabídnout oproti jiným žánrům?

Je mnohem komplexnější než populárnější žánry. Záleží na typu klasické hudby, ale jako interpreti se nejčastěji vracíme k baroku, klasicismu a romantismu. Filmová hudba z toho čerpá ve velké míře, stejně jako populární písně na jednodušší úrovni.

Klasická hudba má obrovské bohatství; skládali ji neuvěřitelní mistři. Dnes je jen málo odborníků, kteří mohou skutečně přinést něco tak jedinečného. Obsahuje nevyčerpatelné bohatství melodií, různých nástrojových obsazení, nápadů a tak dále.

Jste praktikující katolík. Jakou roli hraje víra ve vaší kariéře?

Podle mého názoru by každý měl pracovat na své fyzické kondici a duchovním životě.

Můj umělecký život je úplně chaotický, vystupuji asi pětkrát nebo šestkrát týdně. Nedělní dopoledne, kdy jdeme s rodinou do kostela, je pro mě světlým bodem, kdy vím, že se mohu zastavit, uklidnit se, zamyslet se nad sebou, modlit se a setkat se s přáteli. Je pro mě velmi důležité, že mi to přináší určitou pravidelnost.

Ale duchovní život ovlivňuje i samotnou hudbu. Při interpretaci některých skladeb se mohu zároveň modlit, zejména v určitých konkrétních momentech během koncertů. Nyní dokonce hrajeme jednu skladbu, před kterou záměrně lidem říkám, že je to skladba, během níž se mohou zklidnit, modlit se, meditovat. Nebo to může být pro ně jedinečná příležitost ke spánku. (Smích.)

Jedním z cílů hudby je pečovat o společnost, přispívat k tomu, aby se lidé mohli zamyslet a ztišit, potenciálně vnímat nějaký duchovní přesah, a to i tehdy, když jsou nevěřící.

Jedním z cílů hudby je pečovat o společnost, přispívat k tomu, aby se lidé mohli zamyslet a ztišit, potenciálně vnímat nějaký duchovní přesah, a to i tehdy, když jsou nevěřící.

Jak jako profesionální hudebník pracujete s vnímáním sebe sama, se svým egem?

Když vám tisíce lidí několik let tleskají ve stoje, může to váš charakter ovlivnit. Také s tím musím trochu bojovat. Snažím se před každým koncertem říct: „Pane, toto není k mé slávě, ale k tvé.“

Snažím se před každým koncertem říct: „Pane, toto není k mé slávě, ale k tvé.“

Je to pro mě osvobození od pocitu, že tam jdu sám za sebe. Ve skutečnosti tam jdu jen proto, že mi byly dány určité dary a proto, že existují věci, které mě přesahují. Je velmi důležité být takto nastavený.

Koncert v Moravském Krumlově

Ovlivňuje nějakým způsobem vaši interpretaci hudby skutečnost, že krása hudby je odrazem absolutní krásy Boha?

Jistě, je to činnost, která může člověka povznést. Představuji si ale, že v nebi bude ta nejkrásnější hudba. Naopak v pekle bude hudba falešná nebo nekvalitní, protože při ní vždy trpím. (Smích.)

Nevím, zda to tak vnímá každý. Jsou však chvíle, kdy člověk uslyší krásnou hudbu a ta ho zcela přenese do přítomného okamžiku, ale také emocionálně za hranice tohoto světa.

Trochu mi to připomíná, jak papež Lev XIV. v posledních týdnech hovořil o kinematografii. Řekl, že když vstoupíme do kina, na chvíli se staneme součástí jiné reality, která rozšiřuje obzory našich zkušeností a věcí, o kterých můžeme přemýšlet.

Možná je to tematicky náhlý skok zpět na zem, ale rád bych se zeptal na něco velmi pragmatického. Zmínil jste vysokou frekvenci koncertů. Jak se při tom dá zvládat rodinný život?

Je to složité. Máme tři děti ve věku 13, 10 a 8 let. Mám štěstí, že mé ženě to nevadí tolik, jako by to možná vadilo jiným lidem. Například jí nevadí, když cvičím. Hudebník obvykle cvičí doma, což se může stát nepříjemným, když to někdo slyší každý den.

Jaká časová zátěž to je v praxi?

Řekl bych, že kromě koncertů na sobě pracuji v průměru dvě hodiny denně. Koncerty zahrnují příjezd na místo, zkoušku s ostatními, která trvá asi hodinu až tři. Pak je tu samotné hraní trvající také tak dlouho.

V případě Prague Cello Quartet to znamená, že ráno intenzivně cvičím sám, pak se chystám, balíme a převážíme techniku, následuje zkouška na místě, odehrajeme koncert a vrátíme se domů kolem druhé hodiny ráno.

Moje rodina se musela trochu přizpůsobit. Neznám typické věci ze života ostatních otců, jako je například ukládání dětí. To opravdu nedělám, možná jednou nebo dvakrát za měsíc. Podobné je to s odchodem do školy, protože ráno obvykle dospávám předešlou noc, takže je to na manželce.

Neznám typické věci ze života ostatních otců, jako je například ukládání dětí.

Když však necestuji, mám příležitost vzít je na odpolední kroužky. Vnímám jako neuvěřitelně důležité budovat s každým z nich také vztah zvlášť. Určitě nás spojuje, že každé z dětí hraje na nějaký nástroj. Stejně tak i to, když vozím syna na fotbal. Beru to jako možnost, kterou ostatní otcové možná nemají a vážím si toho.

Se synem.

Hudba je tedy ve vaší rodině prvkem, který určitým způsobem vede k jednotě. Myslíte si, že klasická hudba může být něčím, co i na širší, celospolečenské úrovni zafunguje jako léčivý balzám na rozdělení?

Jsem přesvědčen, že ano. Naše koncerty jsou tak trochu opakem politiky – vedle sebe sedí lidé různého přesvědčení, kteří by například v hospodě vedle sebe nevydrželi. Zažijí spolu něco, při čem mezi sebou v podstatě ani nemohou mít konflikt.

Naše koncerty jsou tak trochu opakem politiky – vedle sebe sedí lidé různého přesvědčení, kteří by například v hospodě vedle sebe nevydrželi.

Za svou dvacetiletou kariéru jsem viděl, že můžeme přivést do sálu lidi z různých sociálních prostředí a bublin a oni pak zažívají něco, co je spíš spojuje než rozděluje. To je pro mě také jeden z důvodů, proč to dělám. Dějí se tam věci, které člověka přesahují.

Snažíme se pojímat naše koncerty trochu odlehčeněji. Někdy se stává, že přijde manželský pár, z nichž jeden má rád klasickou hudbu a druhý ne až tak. Naše koncerty slouží jako místo, kam zvládnou přijít oba, a funguje to. Často dostáváme od lidí zpětnou vazbu, že jsou velmi vděční, že mohli jít na tuto hudbu spolu a udělat si takový „family-building“. (Úsměv.)

S manželkou Ludmilou.

Alternativně by se to dalo nazvat párovou muzikoterapií. Jaké jsou vaše plány do budoucna? Máte nějaké kariérní sny nebo cíle?

Letos se mi splnilo několik snů. S manželkou, která pro kvarteto pracuje jako produkční manažerka, jsme uspořádali náš největší koncert pro 3 000 lidí. Vydali jsme také dva nebo tři hudební videoklipy a nahráli další album. V novém roce nás čeká ještě více koncertů než v roce 2025, kdy jich bylo asi 70.

Mám však ještě jednu vizi, která možná není nijak velkolepá, ale mně dává velký smysl – přivést do kostela lidi, kteří tam normálně nechodí. Nosím v hlavě projekt, jehož cílem je ukázat lidem, že kostel je místo, kterého se nemusí bát. Hudba je jedním z prostředků, jak jim to dát zažít. Uvidíme, jak to dopadne.

Za rozhovor děkuje

Michal Lukáč, redakce nm.sk