Ilustrační malba: z obrazu Marka Trizuljaka

Text Chiary Lubichové o válce. Reagovala na vypuknutí války v Perském zálivu. Její slova jsou aktuální i dnes, na první výročí začátku války na Ukrajině.

Válka…

(…) To, co se nemělo stát, se stalo: před osmi dny začala hrozná válka a celý svět se zatajeným dechem upadl v pochybnost, zda se nerozšíří a nezachvátí další národy.

Také mnozí z našeho Hnutí z národů, které jsou více nebo méně postižené nynějším bičem, již strádají: v Iráku, v Izraeli, v Jordánsku, v USA, v Turecku atd.

Přes mnohé modlitby, i ty naše, Bůh dopustil válku. Proč? Protože vůle někoho ze zodpovědných se neshodovala s jeho vůlí, vyjádřenou sborovým hlasem těch, kteří měli větší pravdu, a kterou Svatý otec – největší duchovní a morální autorita světa – shrnul a zkoncentroval ve svých ustavičných výzvách k míru, k uvědomění si zbytečnosti války pro řešení jakéhokoliv problému a k předcházení jejím nevyhnutelným katastrofálním důsledkům.

Doufáme jenom, že Bůh ve svých tajemných plánech a ve své nekonečné lásce, dokáže a bude chtít vyvodit něco dobrého i z tohoto nesmírného zla tak, jak to udělal při poslední světové válce, alespoň pokud se týče našeho Hnutí. Nezasloužili bychom si to, ale známe bezmeznost jeho milosrdenství. Z tohoto důvodu a především proto, aby se navrátil pokoj, se nepřestaneme modlit. Tím spíše: nyní náš „time-out“1 bude muset být ještě intenzivnější.

V této chvíli pak musíme všichni cítit, že jsme povoláni k tomu, abychom rozhodně sledovali takovou životní linii, která by napravila – alespoň v našem nitru (avšak skrze společenství svatých i u mnohých) – ten omyl, který byl spáchán.

Lidé nekonali vůli Boží, vůli Boha pokoje, a konali svou vůli.

My se musíme nasadit tak jako nikdy, abychom dokonale plnili jeho vůli, která je vyjádřena v jeho slovech.

Jeho slova musí dnes pro nás nabýt zcela mimořádný význam.

Jestliže jsme si zvolili Boha jako ideál – a taková je naše totožnost – jestliže jsme ho postavili na první místo, vyžaduje si to fakticky, abychom postavili na první místo ve svém srdci jeho Slovo, jeho vůli. Slovo musí vystoupit do popředí přede vším ostatním. Před ním se určitým způsobem každá věc musí stát lhostejnou, v té svaté lhostejnosti, o níž hovoří někteří svatí. Nemůže být v našem životě příliš důležité, zda jsme například zdraví nebo nemocní, zda studujeme nebo sloužíme, spíme nebo se modlíme, žijeme nebo umíráme. Důležité je žít Slovo, být živým Slovem.

Takto jsme žili v začátcích našeho Hnutí, kdy nám Duch – právě na pozadí jiné války – ozřejmil hodnotu věcí.

Aby to bylo co nejjasnější, chtěla bych zde ještě připomenout charakteristickou událost z té doby, kterou někdo už zná, ale která nabízí i dnes představu o tom, jak máme jednat.

Hnutí se začalo šířit i do Říma a my jsme potřebovali bydlení. Bylo strašně těžké něco najít, ale prozřetelnost nám nabídla určitou možnost a dostali jsme i potřebnou sumu, která se měla zálohovat. Šli jsme tedy za naším tridentským arcibiskupem, abychom ho informovali.

On mezitím uvažoval, jak se má znovu ujistit o tom, že naše Dílo je dílem Božím a vzpomněl si na svého zakladatele Gaspare Bertoniho, který říkal, že „znamením všech znamení“ je poslušnost. A rozhodl se, že nás podrobí zkoušce.

Když jsme přišli k němu, předložili jsme mu náš plán, ale on se proti němu postavil jasným „ne“ a zdůvodnil to dobou, jaká je.

Naše reakce – při níž se biskup utvrzoval ve znamení, kterého se mu dostalo – byla okamžitá: radost a jásot. Poznali jsme Boží vůli! A my jsme nechtěli nic jiného než tu. Příliš dobře jsme pochopili, co znamená. Spočívala v tom, co nám řekl biskup. Nám absolutně nezáleželo na tom, zda máme nebo nemáme bydlení, ale abychom mohli konat vůli Boží. Tohle byl ideál.

Takovýmto způsobem se musíme chovat i dnes.

Zažili jsme náhlou a bolestnou změnu v životě někoho z nás?

Musíme příliš často běžet do úkrytů, právě tak jako v těch dávných dobách, jež jsou nám přesto tolik drahé? Máme chvilky strachu, úzkosti, pochybností, dokonce zda nepřijdeme o život? Nebo vedeme pořád stejný život, s našimi každodenními povinnostmi a jsme ještě daleko od nebezpečí?

Kéž pro všechny platí to, co má nejvyšší hodnotu: ne jedna nebo druhá věc, ale vůle Boží.

Slovo života příštího měsíce říká: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ (Mk 9,7)

Ano, máme ho poslouchat, postavit na první místo ve svém srdci, v paměti, v mysli jeho Slovo; dát mu přednost před každou věcí a dát všechny svoje síly do jeho služeb.

Abychom to zkonkretizovali: poslouchejme tento měsíc slovo, které říká: „Ne má, ale tvá vůle ať se stane.“ (srov. Mk 14,36)

Skrze ně, když ho všichni uvedeme do praxe, napravíme, alespoň v sobě, omyl, který se stal. Skrze ně Kristus zůstane v našem srdci a tak budeme všichni soudržnější, sjednocenější, více jedno, budeme sdílet každou věc a účinně se modlit za sebe navzájem a za to, aby se navrátil mír. (…)

Chiara Lubichová

(Z „kolegamenta“, Rocca di Papa 24. ledna 1991)

Nové město 3/2022

___________

Time-out: Chvíle zamyšlení a modlitby za mír v poledne místního času. Time-out vyhlásila Chiara Lubichová v roce 1991 jako reakci na válku v Perském zálivu. Je to věc stále aktuální.