Foto: Pixabay

Když jsem si opakovaně četl březnové Slovo života „Vstaňte, nebojte se!“ (Mt 17,7), tak jsem si přečetl i celý úryvek, kde evangelista Matouš říká: „Ale Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: ,Vstaňte a nebojte se.´“

Ježíš se jich dotkl.

Tedy lidský dotyk. Někoho se dotknout…

V různých situacích zažíváme na záchranné službě i opačné situace. Lidé zavolají na „155“ a ohlásí „ležícího člověka na ulici“. Zdravotník se je snaží navést, aby šli k tomu člověku, aby se ho dotkli, aby zjistili, jestli dýchá, vnímá… A nejednou to volající odmítne a zavěsí telefon (asi si myslí, že zavoláním si splnil občanskou či lidskou povinnost).

Lidský dotyk je právě tím prvním „ošetřením“ pacienta, který potřebuje pomoc. Člověk potřebuje „cítit“ toho druhého, jeho přítomnost. Toto je i základní potřeba pacientů v terminálním stádiu – držet je za ruku, hladit je. To je projev mé přítomnosti.

Kolikrát jsem zažíval také na oddělení dětské intenzivní péče, kde jsme se starali o děti v těžkém zdravotním stavu i v umělém spánku, a chtěli jsme, aby jejich rodiče či někdo z rodiny u pacienta byl a třeba ho hladil, držel za ruku… A zvláště v situacích, kdy jsme děti budili z umělého spánku, tak pokud tam byla maminka, tatínek, babička a drželi dítě za ruku, byl proces buzení mnohem lepší a pro dítě méně stresující…

Ale dotyk potřebuje každý z nás bez ohledu, jestli je pacientem či zdravotníkem, rodičem či dítětem, dotyk druhého člověka potřebuje(me) každý.

Nedávno mi kolegyně záchranářka vyprávěla, že převážela jednoho starého pána (bylo mu více než 90 let), dědečka, který nemohl mluvit, ale vše vnímal, sledoval očima, ale potřeboval dechovou podporu přes hadičku zavedenou přes krk do dýchacích cest (tzv. tracheostomii). Když ho odevzdala na oddělení, kam ho přivezla, loučila se s pacientem, on vzal její ruku do své a druhou rukou jí pohladil a díval se jí do očí. Ona mi říkala: „To pohlazení bylo poděkování, které jsem už roky nezažila, bylo to víc, než kdybych dostala velký obnos peněz…“

Když přijíždíme jako záchranná služba k neklidnému pacientovi, často stačí jemný dotyk, pohlazení ruky a vlídné slovo a pacient se postupně uklidní a můžeme pacienta nejen vyšetřit, ale mu i pomoci. A i malé batole či novorozenec potřebuje matčino pohlazení, uklidní se a přestane plakat. Stačí jen matčino pohlazení. U dětí jsem nejednou používal i dotyk, který nemohu použít u dospělých – vzal jsem je jako lékař do náruče a přivinul si je k sobě. Nejednou se malé dítě uklidnilo a pláč ustal.

Lidský dotyk je léčbou, je součástí léčby i zdrojem povzbuzení a síly. Každý z nás potřebujeme lidský dotyk – od dětí až po starce, ale také potřebujeme ty, kteří se nás s láskou dotknou – tak asi jako Ježíš apoštolů, aby i nám mohl říci: „Vstaňte a nebojte se!“

Martin Uher