V den 4. výročí ruské invaze na Ukrajinu přinášíme rozhovor z právě vycházejícího čísla Nového města.

„I v těžkých časech lze společně vytvářet prostor pro budoucnost,“ říká Mgr. Lucie Řehoříková, filoložka, kurátorka, pedagožka, manažerka kulturních projektů, tlumočnice, editorka, organizátorka (kulturních) akcí s více než 15 lety zkušeností s řízením programů nevládních organizací, státní správou a zapojením komunity. Absolvovala Masarykovu univerzitu v Brně, obor ukrajinská a ruská filologie a literatura. Žila a pracovala v Taškentu, Minsku, Berlíně, Torontu. Byla vedoucí kulturní diplomacie zastupitelského úřadu ČR a ředitelkou Českého centra v ukrajinském Kyjevě.

Jak jste se dostala k filologii a k ukrajinštině?

Střední školu jsem studovala v USA. Byla to intenzivní, svobodná zkušenost, za kterou jsem nesmírně vděčná, ale zároveň jsem cítila, že se chci posunout jinam. Ruština mě provázela od dětství. Byla součástí školní samozřejmosti i kulturního prostředí. Ukrajinština se k ní tehdy přidala téměř nenápadně – jako nový, málo známý obor, bez velkých očekávání.

Postupně jsem začala vnímat jazyk jinak než jen jako nástroj komunikace. Jako prostor paměti, důstojnosti a vnitřní svobody. A čím víc jsem si uvědomovala, jak systematicky je ukrajinská kultura opomíjena, tím silnější u mě byla potřeba tomu věnovat pozornost – ne z opozice, ale z respektu.

Jako tlumočnice jste se nedávno na Ukrajině v oblastech zmítané válkou zúčastnila natáčení dokumentu „Velký vlastenecký výlet“. Co jste si z této cesty odnesla?

K natáčení mě přizval dlouholetý známý, režisér Robin Kvapil. Od začátku jsem věděla, že tomuto projektu mohu důvěřovat. Zároveň jsem díky znalosti jazyka a místního prostředí mohla pomoci vytvořit pro štáb co nejbezpečnější rámec pohybu a zprostředkovat kontakty – zejména na východě země, kde je každá improvizace citlivá a čas nesmírně drahý.

Moje role byla jasná: být tlumočnicí. Tedy někým, kdo stojí spíš v pozadí, umožňuje plynutí dialogu, hlídá významy i emoce, a zároveň dbá na to, aby se nepřekračovaly hranice lidské citlivosti. Měli jsme například domluvený nenápadný systém spolupráce s psychologem Petrem Pöthem, který pomáhal korigovat otázky v extrémních situacích, aby rozhovory nezraňovaly. Tlumočení v takovém kontextu není jen o jazyce – je o odpovědnosti.

Mnozí členové štábu byli na Ukrajině poprvé. Cítila jsem spolu s režisérem jistou míru zodpovědnosti za to, aby se věci správně propojovaly, aby se neztrácel kontext a aby se drahý natáčecí čas využil smysluplně. Zkušenost šesti let života na Ukrajině mi v tom byla velkou oporou – podobné situace pro mě nebyly nové, byť nikdy nejsou snadné.

To, že dokument oslovil velmi široké publikum, že byl promítán po celé republice a dostal se i na platformy s mezinárodním dosahem, vnímám jako přínos především v jedné rovině: v tom, jaké otázky dokáže v lidech otevřít.

Jak jsem tuto zkušenost snášela? Pomáhala mi právě jasně vymezená role tlumočnice. A také vědomí, že lidé, s nimiž se v těchto situacích setkáváme, nejsou „někdo jiný“. Nejsou objektem výsměchu ani útoku. Spíš zrcadlem společnosti, jejíž jsme součástí. A to zrcadlo je někdy velmi nepohodlné. Právě proto má smysl se do něj dívat – ne s nadřazeností, ale s otázkou, co s tím uděláme dál.

Foto: Serhij Korovajnyj

Mezi lety 2014 a 2020 jste působila v ukrajinském Kyjevě. Co Vám těchto šest let dalo nebo snad i vzalo?

Odjet na Ukrajinu bylo vědomé rodinné rozhodnutí – mé, mého muže i našeho tehdy dvanáctiletého syna. Dcerka Meda byla ještě malá. Neodjížděli jsme „na misi“, ale do života, který se měl na čas odehrávat jinde.

Bylo to intenzivní a mimořádně živé období. Ukrajina a Kyjev tehdy nebyl jen místem práce, ale prostorem proměny – osobní, profesní i hodnotové. Velmi rychle jsem pochopila, že dějiny nejsou abstraktní pojem z učebnic, ale něco, co se odehrává v každodenních rozhodnutích, vztazích a drobných gestech. Učila jsem se být pozornější, trpělivější a pokornější vůči realitě, která se nedá řídit shora ani naplánovat do tabulek.

Jestli mi to něco dalo, pak především schopnost být „u toho“ – ne jako pozorovatelka, ale jako součást procesu. A pokud něco vzalo, pak možná iluzi, že věci mají jasný začátek a konec. Zkušenost Ukrajiny mě naučila žít v otevřenosti i v nejistotě.

Čím jste se tam zabývala?

Základním pilířem naší práce byla výuka českého jazyka napříč Ukrajinou. Nechápali jsme ji ale jen jako vzdělávací službu – spíš jako dlouhodobou investici do vztahů.

Postupně se nám podařilo vytvořit širokou a velmi různorodou síť lektorů, koordinátorů, partnerů a donorů. Navázali jsme spolupráci s českými univerzitami, jež na Ukrajinu vysílaly studenty na praktické tříměsíční stáže budoucích učitelů češtiny. Díky tomu přijelo během let na Ukrajinu na tisíc lidí.

Pro mnohé z nich to nebyla krátká návštěva, ale dlouhodobější pobyt. Měli zajištěné bydlení, stipendium, akademické kredity – a především čas. Čas poznat zemi ne zprostředkovaně, ale zevnitř. Tato „malá armáda“ Čechů si tak z Ukrajiny neodvážela jen profesní zkušenost, ale osobní vztah, který často přetrval i dlouho po návratu.

Díky systematické práci se nám podařilo výrazně zvýšit výnosy z jazykových kurzů – zhruba o osm set procent – a tyto prostředky jsme mohli vracet zpět do kulturních aktivit. Podporovali jsme vydávání literatury, divadelní projekty, film, výtvarné umění, akademické debaty i českou účast na akcích pořádaných ukrajinskými partnery. České centrum bylo viditelné, přítomné a otevřené dialogu.

A to vše jsme dělali s rozpočtem nesrovnatelným s jinými zahraničními. O to víc jsme si zakládali na důvěryhodnosti, kvalitě a vkusu. Kulturní diplomacie pro mě nikdy nebyla o hlasitosti, ale o přesnosti. O schopnosti být partnerem, který naslouchá – a právě proto je brán vážně.

V té době bylo čím dál zřetelnější, že si Ukrajina i Ukrajinci začínají uvědomovat nutnost skutečně se vymanit z koloniální minulosti a z dlouhého stínu ruského impéria. Tento proces byl – a je – bolestný. Znamenal pojmenování násilí, ztrát i hlubokého zásahu do základního práva rozhodovat o vlastní budoucnosti.

Od roku 2014 byla realita války a okupace přítomná každodenně: porušování mezinárodního práva, násilná anexe území, systematické zpochybňování samotné existence Ukrajiny jako suverénního státu. To vše se nevyhnutelně promítalo i do naší práce. Program Českého centra jsme vybírali tak, abychom Ukrajince v jejich zápase o svobodu a důstojnost skutečně podpořili.

Jedním z klíčových momentů byl Rok Václava Havla na Ukrajině, vyhlášený v roce 2016. Nešlo o pietní připomínku, ale o živý dialog o moci, odpovědnosti a občanské odvaze. Vyšlo ukrajinské vydání knihy „Moc bezmocných“ (za podpory Tomáše Fialy z Dragon Capital a překladu Tetiany Okopny), v Národním akademickém dramatickém divadle Ivana Franka v Kyjevě byla uvedena hra „Asanace“ v režii Břetislava Rychlíka, probíhaly diskuse, překlady, happeningy a setkání. Silným symbolem se stalo i přejmenování jedné z významných kyjevských ulic na „Bulvár Václava Havla“ – gesto, které jasně artikulovalo hodnotové ukotvení Ukrajiny v evropském prostoru.

Od roku 2015 se navíc ukrajinský Lvov stal dalším městem, kde začal probíhat největší středoevropský literární festival Měsíc autorského čtení. Každoročně sem přijížděly desítky autorů z Česka, Slovenska a dalších zemí. Právě v těch dnech často docházelo k tichému posunu vnímání: „Ukrajina přestávala být ′východem′ na mapě a začínala se jevit jako svébytný, kulturně bohatý a hluboce evropský prostor“.

Viděla jste rozkvět Ukrajiny, ale i její ničení od začátku války. Jak se dnes na tuto situaci díváte?

Nevidím to jako na náhlý zlom. To, co dnes sledujeme na Ukrajině, je důsledkem několikasetleté imperiální snahy podmanit si území, které hrálo – a stále hraje – zásadní roli v evropském civilizačním kontextu. Válka nezačala v roce 2022, jen tehdy přestala být přehlížená. Dnes velmi bolestně sklízíme důsledky dlouhodobého zlehčování, relativizace a ustupování.

Naším cílem by nemělo být „pomáhat Ukrajině“ shora, ale vytvářet prostor, aby si Ukrajina mohla plně najít své místo v Evropě a aby Evropa dokázala toto místo skutečně přijmout. Znamená to otevřít se jinému pohledu na východoevropský prostor a začít Ukrajinu vnímat nejen jako zemi války, ale jako zemi příležitostí, kulturní hloubky a mimořádné energie.

Paradoxně právě tento bolestný akcelerátor změn může přinést nové impulzy i pro samotnou Evropu. Ukrajina má potenciál obohatit naši „starou Evropu“ – připomenout jí hodnoty, o nichž ráda mluví, ale které si znovu musí zasloužit. Pokud tuto výzvu přijmeme, nebude obnova Ukrajiny jen rekonstrukcí zničené země, ale společným hledáním nového, živějšího obsahu evropského projektu.

Lucie, nyní působíte v Brně v Nadaci Partnerství jako koordinátorka programů zaměřených na obnovu a rozvoj Ukrajiny. Můžete nám svou práci přiblížit?

Nadace Partnerství je nejstarší environmentální organizací v České republice. Už od počátku v roce 1991 stojí na přesvědčení, že péče o krajinu, komunitu a demokracii spolu úzce souvisejí. Dlouhodobě rozvíjí národní i mezinárodní soutěže a ocenění s tematikou životního prostředí, podporuje obnovu české krajiny a vyčerpané půdy, a systematicky předává zkušenosti dětem i dospělým – jak prostřednictvím vzdělávacích a grantových programů, tak přímo v sídle nadace, v Otevřené zahradě.

Na příkladech dobré praxe se ukazuje, že změna je možná a že má smysl. Podporuje komunity a organizace prostřednictvím komunitních grantů, odborného poradenství i vzdělávání. Během 35 let činnosti nadace podpořila více než 4 600 projektů se silným mottem: „společně pomáháme lidem i krajině“.

V tomto kontextu vznikl také program „Partnerství pro udržitelnou obnovu Ukrajiny“, na jehož rozvoji se podílím. Jeho cílem je přenos českých zkušeností v oblasti komunitního rozvoje, místních akčních skupin, participace, obnovy krajiny a dobré správy věcí veřejných do ukrajinského prostředí. Jde o dlouhodobou spolupráci založenou na důvěře, respektu a sdílení know-how mezi lidmi, kteří řeší velmi podobné výzvy – jen v nesrovnatelně těžších podmínkách.

Jsem vděčná, že mohu tento program rozvíjet v Nadaci Partnerství. Velkou zásluhu na tom má její zakladatel a vizionář RNDr. Miroslav Kundrata. Ten mě do nadace přivedl a dal mi prostor pracovat s ukrajinskými partnery, navazovat důvěryhodné vztahy a zajišťovat dlouhodobou spolupráci, a to v prostředí plném respektu, profesionality a lidskosti.

Pro mě osobně je nadace jakousi oázou naděje. Ve chvílích, kdy mi přátelé z Ukrajiny píší o každodenních hrůzách, které musí zažívat, mi tady činnost nadace připomíná, že smysluplná, trpělivá a poctivá práce má význam – a že i v těžkých časech lze společně vytvářet prostor pro budoucnost.

Jakou ukrajinskou knihu přeloženou do češtiny byste nám doporučila?

Pokud bych měla doporučit jednu knihu, sáhla bych po románu „Město“ od Valerjana Pidmohylného (vydalo ji nakladatelství Větrné mlýny ve skvělém překladu Miroslava Tomka). Je to mimořádně moderní text, který i po téměř sto letech překvapuje svou psychologickou hloubkou a existenciální přesností – a zároveň velmi dobře ukazuje, jak silná a evropsky ukotvená byla ukrajinská literatura už ve 20. letech 20. století.

Zároveň bych doporučila knihy autorů, kteří výrazně formovali a stále formují současnou ukrajinskou literaturu: Serhij Žadan, Oksana Zabužko nebo Jurij Andruchovyč. Každý z nich jiným jazykem a z jiné perspektivy zachycuje zkušenost země, která se dlouhodobě vyrovnává s tlakem dějin, identity i svobody.

Pro objevování kontextu bych doporučila dokumentární cykly „Ukrajinská čítanka – Ukrajina, davaj, Ukrajina“ – projektu, který vznikl v roce 2015 v koprodukci Větrných mlýnů a tří veřejnoprávních televizí z Česka, Polska a Slovenska, a dokumentární medailonky „Vojna jedna báseň“, dostupné na iVysílání ČT.

Velmi silná je rovněž současná ukrajinská poezie, která je dnes dostupná jak online, tak v literárních časopisech – a často dokáže během několika veršů pojmenovat to, co próza hledá celé stránky.

Lucie, velmi Vám děkujeme za rozhovor. Všichni můžeme hledat způsob podpory některého z uvedených programů.

V období 4. výročí invaze Ruska na Ukrajinu rozmlouvali Marie a Zdeněk Víchovi

Nové město 2/2026