Foto: Unsplash

Před nástupem na pozici školní psycholožky jsem měla možnost se zúčastnit on-line kurzu na téma Dobré vztahy mezi dětmi. Vedla ho psycholožka Mgr. Kateřina Palová, Ph.D. Socioemoční učení, tedy vzdělávání dětí o vztazích a emocích, kterým se zabývá, pokládám za velmi inspirativní pro všechny, kteří se věnují dětem, ať již z pozice rodičů, vychovatelů, učitelů nebo s nimi tráví volný čas.

Socioemoční učení – SEL[1] – není jen o získaných vědomostech, ale o životě, o zkušenostech, které lze uplatnit kdykoliv a kdekoliv. Jak jste se k němu dostala?

Vyrůstala jsem v rodině, která se věnovala – a doteď se věnuje – volnočasové práci s dětmi a mládeží. Takže jsem k tomu byla vychovávaná i já. Stalo se to postupně ne mým koníčkem, ale přímo „koněm“.

V rámci táborů a oddílových programů, které jsme realizovali spolu s rodiči, bylo řešení vztahů a emocí na denním pořádku. Jen mě v té době nikdo neučil, jak s tím pracovat, všichni jsme to dělali nějak intuitivně.

Studovala jsem pak psychologii a chtěla jsem, aby práce s dětmi byla stále mým koníčkem, nikoliv zaměstnáním. Když jsem však řešila téma diplomové práce, dostala se ke mně nabídka paní doktorky Eleonory Smékalové spolupodílet se na adaptaci a přinesení zahraničního programu Druhý krok do českých škol, což je právě program SEL. Byl to první moment, kdy jsem se o SEL něco dozvěděla. Troufnu si tedy říct, že jsem byla mezi prvními, kdo se v Česku začínal o SEL zajímat. Díky kolegům ze Slovenska jsme přinesli program Druhý krok do českých škol a věnovali jsme se výzkumům, které s tím souvisely. Je to skvělá metoda, jenže jsem vnímala i určité úskalí. Jde o licencovaný program ze zahraničí, a tak jsme si nemohli dovolit něco měnit. Postupně jsem dospěla k tomu, že bych chtěla vytvořit něco vlastního. Během mateřské nastal vhodný čas pro přípravu vlastní metodiky a pro odstartování našeho projektu, který běží hlavně on-line.

Jde v pár větách popsat, co to SEL vlastně je?

Když to hodně zjednoduším, tak jde o systematický rozvoj pěti základních dovedností – sebeuvědomování jako schopnost uvědomovat si své vlastní emoce, seberegulace – schopnost řídit emoce a sociální cítění, kam můžeme přiřadit empatii. Dalšími dovednostmi jsou dovednosti vztahové jako schopnost navazovat a udržovat zdravé vztahy a v neposlední řadě zodpovědné rozhodování, tedy schopnost předvídat důsledky svých činů a podle toho se rozhodovat.

SEL v pravém smyslu slova je dlouhodobá práce. Pokud totiž chceme děti opravdu zmíněným dovednostem učit, je třeba se tomu věnovat dlouhodobě a pravidelně. Na jedné straně je zde cílená práce, podle nějaké metodiky – „teď se věnujeme emocím a vztahům“, na straně druhé využíváme běžných situací, do kterých se s dětmi dostáváme. Díky nim se děti nejvíc učí. Takže nestačí, když jednou přijde do školy někdo zvenku a udělá dvouhodinový program o emocích, jak se s tím často setkávám. To je velmi málo.

SEL může probíhat jak doma, tak ve škole. Ve škole je dobré, když se mu věnuje třídní učitel. Pokud je to nějaký externista – třeba školní psycholog nebo speciální pedagog – což se často děje, tak s ním musí třídní učitel hodně spolupracovat, aby dokázal využít situací, kdy tam zrovna externista není. V domácím prostředí je zase jasné, že se mu věnuje rodič.

Jakou úlohu v SEL zastává – nebo by měla zastávat – škola a jakou rodina?

Ideálně je skvělé, když se mu věnuje rodina i škola. Jenže u nás si SEL razí cestu od roku 2015 a troufnu si říct, že jsme zatím úplně na začátku. Především ve Spojených státech je SEL na mnohem lepší úrovni. U nás jsme rádi, když je ve škole nadšená paní učitelka nebo když se mu věnuje nějaký nadšený rodič.

Rodina a škola jsou propojené nádoby, které by se měly navzájem doplňovat. SEL by mělo být komunitní záležitostí, ne něčím, co dělá jen rodič nebo učitel. Uvedu příklad ze školy – měli by o tom vědět úplně všichni, včetně vychovatelky, ředitele, paní uklízečky… Proč? Když děti učím, že je v pořádku plakat a že pláč nám pomáhá regulovat emoci, očistit se, že je to pro nás určitá podpora, a pak se na chodbě dítě rozbrečí a třeba paní uklízečka mu řekne: „Co tady brečíš? Kluci přece nebrečí…“, tak místo posilování zdravého chování, se vrátíme o krok zpět. Místo abychom děti učili, jak emoce regulovat, učíme je spíše potlačovat. Zároveň je vždy lepší, má-li dítě aspoň jednu „bezpečnou“ osobu, u níž si může dovolit projevit emoce, než kdyby nemělo žádnou.

Je také dobré, když se školy snaží podporovat rodiny tím, že zvou například odborníky na rodičovské besedy. Nebo že informují rodiče, pokud prochází nějakou metodikou SEL, aby tomu rodiče rozuměli a byli do toho pokud možno vtaženi.

Vnímám, že rodiče hodně přemýšlí a řeší emoce v době, když jsou maminky s dětmi na mateřské. Když pak vyrazí do pracovního procesu, tak se jejich pozornost trochu přeorientuje a emoce spíš řeší, až když je dítě třeba extrémně úzkostné, má extrémní strachy a podobně.

Čím dříve ale začneme s dětmi pracovat, tím lépe. Samozřejmě jinak si povídám o emocích s tříletým nebo dvanáctiletým dítětem. Vždycky to musím uzpůsobovat. Ale pokud dvanáctileté dítě má už od tří let nějaký základ a ví, že je v pořádku si o emocích povídat, že to mámu, tátu nebo paní učitelku zajímá, tak na to bude samozřejmě úplně jinak reagovat.

Vnímám, že rodiče hodně přemýšlí a řeší emoce v době, když jsou maminky s dětmi na mateřské. Když pak vyrazí do pracovního procesu, tak se jejich pozornost trochu přeorientuje a emoce spíš řeší, až když je dítě třeba extrémně úzkostné, má extrémní strachy a podobně.

V čem vidíte nejsilnější poselství SEL?

V tom, aby si dítě uvědomilo, že všechny emoce jsou v pořádku, všechny je můžeme prožívat a vyjadřovat, ale samozřejmě je vždy třeba odlišovat emoci od jednání – je v pořádku, že jsem naštvaný, ale není v pořádku, že ze vzteku někoho praštím.

Nejsilnější poselství socioemočního učení je v tom, aby si dítě uvědomilo, že všechny emoce jsou v pořádku, všechny je můžeme prožívat a vyjadřovat.

Kdyby se chtěl někdo v SEL vzdělávat, co byste mu doporučila?

Záleží na tom, v jaké je roli, učitel nebo rodič, a jak intenzivně do toho chce jít. Za mne je super každý střípek, který pochytíme. Není to o tom, být dokonalý rodič nebo učitel, je to cesta. Já třeba teď v rámci svého mateřství – mám dvě malé děti – zažívám emoce z úplně jiného pohledu a uvědomuji si, že je jednoduché říkat, jak bychom se k dětem měli chovat a reagovat na jejich emoce, ale v praxi je to strašně těžké. Není to tedy o tom, být hned dokonalí, být na sebe přísní, ale buďme otevření. Snažme se posouvat a přemýšlet nad emocemi možná trochu jinak, než uvažovali naši rodiče.

Co se týká vzdělávání, tak můžu nabídnout naši facebookovou skupinu Socioemoční učení – učíme děti o emocích a o vztazích. Dáváme tam různé tipy na práci s emocemi. Pokud by někdo chtěl pracovat systematicky, mít přesnou příručku, materiály, příběhy, pracovní listy a tipy na navazující aktivity, tak mohu doporučit on-line kurzy Výprava do světa emocí ve variantě pro rodiče a pro učitele. Kurz pro učitele je hodně intenzivní, snažíme se je hodně podporovat. Protože, ruku na srdce, nás nikdo pořádně neučil, jak s emocemi pracovat.

Dále nabízíme v Olomouci nově i prezenční kurzy, ať už základní představení SEL nebo témata jako Podpora zdravých vztahů, Regulace nervové soustavy či různé muzikohravé aktivity atd. Zároveň už dva roky běží on-line klub Empatik, což je místo, kde každý měsíc publikujeme dva nové webináře související se SEL, s tím, jak podporovat emoce a vztahy u dětí, a s podporou duševního zdraví u dětí. Máme tam různé tipy na aktivity a spoustu materiálů pro praxi. To vše je k dohledání na www.socioemocniuceni.cz.

Není to tedy o tom, být hned dokonalí, být na sebe přísní, ale buďme otevření. Snažme se posouvat a přemýšlet nad emocemi možná trochu jinak, než uvažovali naši rodiče.

Měla byste nějaké doporučení pro rodiče na začátek školního roku?

Spíš přání než doporučení – abychom na sebe netlačili. Září zkrátka bude náročné, než se všechno rozjede. Tak možná nebudeme mít doma pořádně naklizeno nebo nebudeme stíhat všechny rozvojové aktivity, které bychom chtěli. Je to tak úplně v pořádku. Přijměme, že někdy se nám daří všechno líp a jindy to bývá náročnější.

Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová

[1] Zkratka anglického social-emotional learning – socioemoční učení.