Foto: Unsplash

V tomto roce jsem netrávil dovolenou u moře jako v minulých letech, ale v nejmenovaných lázních na Slovensku. Když jsem dorazil na místo a ubytoval se, těšil jsem se na následující dva týdny, kdy nebudu muset řešit, jak si zorganizovat den, co udělat, kam jít, co vyřídit a podobně.

Následující den ráno jsem byl u paní doktorky, která mi předepsala procedury a program byl daný. První dny jsem se potřeboval „ukotvit“ v novém denním programu (s procedurami, hodinami na jednotlivá jídla…). První nebo druhý večer jsem se díval na film, který mi nedodal moc klidu, ale připravil mě i o nějaký ten spánek. A tak jsem se rozhodl, že v následujících dnech se budu spíše věnovat svému nitru, čtení, trochu i psaní a že večerní filmy eliminuji.

Byl jsem rád, že jsem toto rozhodnutí udělal hned na začátku dovolené a že jsem se nenechal „vyprovokovat“, abych klid vyměnil za televizní filmy. Postupně jsem eliminoval i zprávy, a tak se dovolená stávala každým dnem trochu více dovolenou. Začínal jsem i lépe spát a měl v sobě více klidu.

Tuto skutečnost povzbuzoval i jeden fakt. Na některé procedury jsem musel docházet do asi 500 metrů vzdálené budovy. Cesta na procedury vedla (aspoň jsem to tak chtěl) kolem kostela, který byl přes den vždy otevřený. A tak jsem se, jak cestou na procedury, tak i při návratu, zastavoval „na slovíčko“ u svého nejlepšího Přítele a u jeho maminky (které byl daný kostel zasvěcený). Tady jsem se každý den radil o různých skutečnostech, které mě čekají, ptal se, jak dál, žádal pomoc při přípravách a psaní – jak a co mám napsat, jak a co mám připravit… V kontextu toho, že jsem omezil jiné rušivé zdroje, jsem byl jsem za tyto rozhovory v tichu opravdu velmi vděčný. Nebyly to dlouhé rozhovory, ale byly zdrojem inspirace…

Vrátil jsem se domů v sobotu navečer a měl jsem chuť jet na dovolenou znovu. Respektive jsem cítil, že bych ještě týden, dva uvítal. Realita života byla ale ta, že mě už čekaly služby na záchrance i jiné povinnosti. Neděli jsem měl ale ještě volnou, a tak jsme společně dopoledne sledovali televizní přenos z mše svaté z Říma, spojenou se svatořečením Pier Giorge Frassatiho a Carla Acutise.

Při této mši svaté se četla čtení z dané neděle. Velmi se mě tato čtení dotkla a papež Lev XIV. ve své homilii zdůraznil některé skutečnosti, které jakoby navazovaly na ta moje „tichá“ setkání během pobytu v lázních.

„Šalomoun se ptá: ‚Co mám udělat, aby nic nebylo ztraceno?’ A pochopil, že jediným způsobem, jak najít odpověď, je požádat Boha o ještě větší dar: jeho moudrost, aby poznal jeho plány a věrně se jich držel. Uvědomil si totiž, že jen tak všechno najde své místo ve velkém plánu Hospodinově. Ano, protože největším rizikem života je promarnit ho mimo Boží plán.

I Ježíš nám v evangeliu hovoří o plánu, který je třeba důsledně dodržovat. Říká: ‚Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.’ (Lk 14,27); a dále: ‚Kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.’ (v. 33). Volá nás tedy, abychom se bez váhání vrhli do dobrodružství, které nám nabízí, s inteligencí a silou, které pocházejí z jeho Ducha a které můžeme přijmout v míře, v jaké se oprostíme sami od sebe, od věcí a myšlenek, ke kterým jsme připoutáni, abychom naslouchali jeho slovu. (…)

Pier Giorgio i Carlo pěstovali lásku k Bohu a k bratrům prostými prostředky, dostupnými pro všechny: každodenní mší svatou, modlitbou, zejména eucharistickou adorací. Carlo říkával: ‚Na slunci se člověk opálí. Před eucharistií se člověk stává svatým!’ a dále: ‚Smutek je pohled upřený na sebe sama, štěstí je pohled upřený na Boha. Obrácení není nic jiného než přesun pohledu zespodu nahoru, stačí jednoduchý pohyb očí.’ … A Pier Giorgio: ‚Pokud budeš mít Boha ve středu každého svého činu, pak dojdeš až na konec.’ To je jednoduchý, ale vítězný recept jejich svatosti.“[1]

Musím se přiznat, že nikoliv vrácení klíčů na recepci hotelu a odhlášení se z pobytu bylo závěrem mé dovolené, ale právě sledování této kanonizační mše svaté a slova papeže Lva XIV. – znovu jsem začal přemýšlet co mám navíc, na čem lpím a tedy co mi brání mít tu pravou moudrost. Tito dva noví svatí mi ukázali, abych znovu přesunul pohled zespodu nahoru, a k tomu mi stačí jednoduchý pohyb očí…

Martin Uher

[1] Homilie Svatého otce Lva XIV. při kanonizační mši blahoslavených Pier Giorgia Frassatiho a Carla Acutise, náměstí sv. Petra, 7. září 2025.