„Blízkost v páru aneb jeho a její potřeby“ bylo tématem setkání pro rodiny i jednotlivce s Michaelou a Pierem Aclerovými z Centra Nových rodin Hnutí fokoláre, které proběhlo 12. až 13. září 2025 v Centru Mariapoli v Praze-Vinoři. O své zkušenosti se rozdělili též se čtenáři Nového města.

Jak jste začali doprovázet páry na jejich cestě, zejména ty, které mají potíže?

V roce 2012 jsme procházeli obtížným obdobím v našem partnerském vztahu a při té příležitosti jsme byli pozváni na jedno setkání, které nám pomohlo znovu začít s novým elánem a obnoveným nadšením. Za pomoci skupiny odborníků a dalších párů jsme prohloubili některé důležité lidské a psychologické aspekty života v páru a vše, co jsme se dozvěděli, jsme si vzali k srdci.

Poté, co jsme postupně překonali naši krizi, jsme se rozhodli, že budeme také pomáhat párům, které v následujících letech chtěly jít naší cestou.

Tak se postupně zrodil projekt, který se nyní jmenuje Percorsi di Luce (Cesty světla). Nabízí příležitost všem, kteří chtějí upevnit svůj partnerský vztah. Potíže, s nimiž jsme se u párů setkali, byly různého druhu: někteří, na pokraji rozchodu, využili této příležitosti jako poslední šance před definitivním rozchodem. Ale byli i tací, kteří chtěli upevnit a obnovit svůj vztah, aby našli nový elán a nové nadšení.

Po skončení intenzivního kurzu, který trval obvykle jeden týden, nebyly páry po návratu do svých měst ponechány samy sobě, ale byly dál osobně doprovázeny v daném místě, protože možná právě tehdy začínala nejtěžší fáze.

Hledali jsme tedy všechny příležitosti, jak jim být nablízku, prostřednictvím rozhovorů, ročních setkání, společných odpočinkových chvil, zkrátka všechny příležitosti, které se naskytly.

Jak dnes vnímáte páry a jak se jim snažíte pomáhat?

Bohužel v párech nechybí potíže. Někdy je těžké o nich mluvit, také proto, že není snadné sdílet své problémy s druhými. Když se pár otevře a poprosí o pomoc, vyjde najevo velké utrpení a touha najít přátele, kteří by mohli pomoci. Abychom byli lépe připraveni, Michela a s ní i další páry, které pomáhají, se rozhodly studovat poradenství, aby získaly nástroje potřebné pro citlivé doprovázení párů.

Často se ukazuje, jak v krizi páru hraje v jeho neprospěch svou roli mnoho osobních problémů, které vznikly v dětství a dosud nebyly vyřešeny. Berou partnerům schopnost čelit zralým způsobem a s potřebnou energií ne vždy snadné cestě manželského života.

Když mluvíme o minulosti, o životě každého z nás, snažíme se společně pochopit, zda je možné odstranit případné překážky, a to také tím, že sdílíme své zkušenosti.

Program Percorsi di Luce (Cesty světla) ve své současné podobě není účinný pouze pro páry v krizi, ale může se využít i při přirozeném formování všech párů, i těch, které zdánlivě nemají problémy. Zjistili jsme to, když jsme jej použili při setkáních se skupinami Nových rodin1. Dostali jsme velmi pozitivní ohlasy, účastníci nám řekli, že se jim program zdá vhodný pro každého a že by měl být používán u všech, počínaje snoubenci.

Jaké jsou výsledky této práce? Jak páry, které překonaly krizi, pomáhají ostatním?

Za 14 let existence Percorsi di Luce se podařilo pomoct mnoha párům a vidíme důležité plody této práce. Neustálé doprovázení slouží k naslouchání, povzbuzování, dávají se návrhy, doporučuje se trpělivost a vzbuzuje se důvěra.

Když mluvíme o našich zkušenostech, o tom, jak jsme překonali krizi, vidíme, že nám pozorně naslouchají, protože páry naslouchají těm, kdo dokázali překonat své problémy.

Naše přítomnost a přítomnost těch, kteří krizi překonali, dává tedy jistotu a trochu více naděje, jako důkaz toho, že to lze zvládnout.

Program pro manžele v těžkostech – více informací:

https://www.rodinkovo.sk/manzelia-v-tazkostiach/

Nejbližší termín kurzu je 10. až 15. března 2026 a druhá část 22. až 25. října 2026 Rodinkovo, Belušské Slatiny (Slovensko).

Na setkání v Praze jste hovořili o tom, jak důležité je být si vědom svých potřeb a jak toto vědomí může pomoci vztahu v páru. Co mohou oba partneři udělat, aby stáli na vlastních nohách, aniž by se opírali jeden o druhého, aniž by očekávali, že ten druhý uspokojí jejich potřeby, jakmile si uvědomí, že tyto potřeby pramení z ran z dětství?

Mluvili jsme o blízkosti v páru, tedy o blízkosti mezi manželi, a snažili jsme se nabídnout doporučení a nástroje, které mohou pomoct lépe pochopit, jak jí dosáhnout a jakou cestou se vydat.

Ukázalo se, že je velmi důležité pracovat na sobě, na svých potřebách, protože často jsou to právě potřeby, které jsme v minulosti zanedbávali, které ovlivňují naše chování vůči ostatním, zejména vůči partnerovi.

Prozkoumali jsme své potřeby a chování, které uplatňujeme, abychom je uspokojili.

Jaký je tedy původ našich potřeb? Pokud je rozpoznáme, nebudeme již muset čekat, až je uspokojí partner nebo jiní lidé. Budeme se tedy chovat jinak k těm, kteří jsou vedle nás bez požadavků nebo nárokování.

Budeme sami uspokojovat danou potřebu, aniž bychom byli závislí na ostatních a možná zklamáni výsledkem. Je to důležitý krok, nová zralost, která nezávisí na druhých, ale na každém z nás.

To vše bude možné, když si umožníme se zlepšovat a měnit se, což je skutečná protilátka.

Manželé Aclerovi v Praze, září 2025. Fota: Františka Diblíková

Mohli byste nám říct v této souvislosti něco o sobě? Jak události z dětství ovlivnily vaše chování a život i v dospělosti?

Piero: Já jsem čtvrtý z osmi dětí a vždy jsem měl poslušnou a poddajnou povahu. Měl jsem pocit, že ostatní jsou důležitější než já, zatímco to, co dělám já, není důležité.

Abych vyhověl svým rodičům a získal jejich uznání jako hodný chlapec, přistoupil jsem na to, že jsem od 10 do 14 let navštěvoval internátní školu.

Když jsem z ní vyšel a musel jsem čelit skutečnému světu, narazil jsem na mnoho obtíží – instituce, která mě chránila a skrývala mou plachost, už tu nebyla.

Cítil jsem potřebu být uznáván, milován, musel jsem si lásku ostatních kupovat tím, že jsem byl laskavý, ochotný a zapojoval jsem svou fantazii, která mi nechyběla.

S postupem času ve mně ta potřeba být milován zůstala. Z tohoto důvodu pro mě vždy bylo důležité, co si o mně myslí ostatní. Kupoval jsem si lásku lidí, kteří byli vedle mne, protože jsem ji extrémně potřeboval.

A skutečnost, že jsem musel pokaždé všechny uspokojit a vyhovět jim, mi byla překážkou. Měl jsem potíže převzít role zodpovědnosti. Nebylo snadné přijímat rozhodnutí, která se týkala ostatních, protože jsem nechtěl nikoho zklamat.

Michela: Já jsem už od malička byla stále velmi živé dítě a měla jsem potíže dodržovat kázeň, která mi byla vnucována. Učitelky mě trestaly a ponižovaly.

Na základní škole mě paní učitelka donutila stokrát napsat větu: „Jsem zlobivá holčička a musím se naučit být hodná jako moje spolužačka.“

Navíc jsem měla velmi přísného otce, pro kterého bylo těžké přijmout, že jsem tak živá, a často mě huboval za každou moji chybu.

Strach z toho, že někoho zklamu, že udělám chybu, mi zůstal dlouho i v dospělosti. Cítila jsem potřebu dokázat ostatním, že jsem schopná a platná. Věci musely být udělány dobře, pokud možno bez chyb. Bylo pro mne těžké přijímat chyby ostatních, ale i své vlastní, odpouštět druhým i sobě. Obzvláště jsem se bála výtek nadřízených nebo kohokoli, kdo měl nade mnou nějakou autoritu.

Jakmile si uvědomíme zranění z dětství a své potřeby, existuje způsob, jak toto nové uvědomění přetavit v plody, aby náš osobní život i život v páru mohl dozrát a najít klid?

Piero: Pokud chceme, můžeme tyto překážky překonat tím, že budeme alespoň částečně korigovat sklony a postoje, které v minulosti negativně ovlivňovaly náš život.

A můžeme to udělat na základě několika jednoduchých konstatování. Například já si uvědomuji, že nemohu uspokojit všechny, není možné být milován všemi. A mohu milovat tu část sebe, které se v dětství nedostalo lásky. Stačí dělat ta rozhodnutí, která považuji za vhodná, milovat jako první, aniž bych za to něco očekával. A to je také důležitý znak zralosti.

Michela: Moje chování často odráží touhu být dokonalá, nedělat chyby, a to proto, abych uspokojila potřebu být schopná, platná a uznávaná.

Piero uspokojoval mou potřebu, protože mě bral takovou, jaká jsem, ale neměl to dělat on, neměla jsem hledat toto potvrzení u něho a u druhých. Když jsem přestala mít očekávání, že to bude on, kdo uspokojí mou potřebu, prospělo to našemu vztahu a naše vzájemná blízkost se zvýšila. A recept byl teoreticky snadný: byla jsem to já, kdo musel uspokojovat své potřeby, ne Piero nebo druzí. A tajemství – stát na vlastních nohou, aniž bych se opírala o druhé.

Za rozhovor děkuje Magdalena Broschová a Františka Diblíková

Děkujeme za spolupráci též redakci slovinského Nového města.

Piero a Michela Aclerovi se již dlouhou dobu věnují párům, které prožívají nějakou těžkost. Jsou lektory zejména v rámci programu doprovázení párů nazvaného „Percorsi di luce“ (Cesty světla). Sami prošli závažnou manželskou krizí.

Michela je pedagožkou, učila na střední škole v Tridentu, kde žijí. Je poradkyní v transakční analýze, lektorkou učitelů, mladých lidí a rodičů. Animuje skupiny dětí a mládeže.

Piero byl animátorem skupin dětí a mládeže a je autorem knih pro děti a mládež s výchovným zaměřením.

Mají čtyři děti a devět vnoučat.

Zúčastnili se setkání pro páry, které se konalo v Centru Mariapoli v Praze, kde rozvinuli některá témata a podělili se o své zkušenosti.

Nové město 6/2025