Kdy dítě pozná hodnotu peněz, jak ho vést ke skromnosti a učit ho vyrovnat se mezi vrstevníky s tlakem mít nové a nové hračky… Těmto otázkám se věnuje článek psycholožky PhDr. Ilony Špaňhelové a zkušenost čtenáře.

Do redakce přišel dotaz čtenářky: „Mám čtyřletou dceru, která chodí už rok a půl do mateřské školy. Překvapilo mě, že si děti nosí do školky hodně hraček z domova. Vždycky, když přijdu pro dceru do školky, reaguje skoro stejně. Buď mi řekne: „Mami, já chci koníka“ nebo „mami, já chci kočičku“ či „mami, já chci dinosaura…“
Myslím, že dcera netrpí nedostatkem. Vždycky ji ale navnadí některé dítě, které si donese nějakou hračku z domova. Je zarputilá a vytrvalá v tom, že něco chce a pořád to opakuje. Kdy vlastně dítě pozná hodnotu peněz a jak ho vést ke skromnosti a vysvětlit mu, že mu nepůjdu koupit každý den nebo týden novou hračku? Ono ji stejně za nějakou dobu odloží a chce zase novou…“ M. Č.

Odpovědět jednoduše a stručně na vaši otázku je složité. Pojďme se napřed podívat na svět dítěte a jeho vnímání hodnot v životě. Pokud bych měla velmi jednoduše definovat, co pro dítě znamená slovo hodnota, pak je to určitý názor na to, co je a co není dobré, jaké chování je dobré a jaké dobré není, a proč. Pro dítě je ale hodnotou i uspokojení jeho potřeby. Čili pokud si přeje plyšáka, plyšák má pro něj určitou hodnotu. Pokud mu chci udělat radost, uspokojím tuto jeho potřebu a plyšáka koupím, pak mám i já jako matka pro něj velkou hodnotu. Uspokojila jsem jeho přání. Dítě má radost, cítí určitý vděk, který i vyjádří. Pojem toho, co má a co nemá pro dítě hodnotu, se vytváří v první řadě v rodině. Tam se dítě učí vnímat hodnotu věci, skutku, prostřednictvím nápodoby svých nejbližších a prostřednictvím toho, že se chce nebo nechce s nejbližšími ztotožnit, identifikovat. Učí se, jaké hodnoty jsou pro rodiče a pro ně samotné důležité, co je důležitější a méně důležité. Napřed se to učí doma, pak ve školce, ve škole, od kamarádů, od dětí v kroužku, může porovnávat rodinné prostředí,
sousedy.

Ptáte se, kdy dítě pozná hodnotu peněz. Zřejmě máte na mysli, kdy pozná, co si může za určitý obnos koupit. Velmi jednoduše to rodič může spojit s tím, jak dítě roste, umí sčítat, odčítat, má určité kapesné, ví, kolik mu zbude, když si něco koupí. Každé dítě je na tom jinak. Prvňák si posléze umí spočítat, že pokud má dvacet korun a koupí si za deset korun žvýkačky, zůstane mu deset. Je pro něj dvacet korun moc nebo málo? Museli bychom se zeptat přímo daného prvňáka. Když dítě roste, rostou nároky i na jeho matematické operace, dokáže si v této souvislosti více spočítat a také si představit, co znamená tisíc, sto tisíc. Mělo by být v domácím prostředí konfrontováno s tím, co se za takový obnos může pořídit. Tolik v souvislosti s tím, jakou má dítě představivost a konkretizaci ve vztahu k penězům.

Víc než dítě od jeho narození bychom měli vést ke skromnosti lidi kolem něj.

JAK DÍTĚ UČIT SKROMNOSTI

Víc než dítě od jeho narození bychom měli vést ke skromnosti lidi kolem něj, kteří si před ním o věcech povídají, kupují je, určitým způsobem je používají, a kteří dítěti kupují dárky. Od nich se bude v budoucnu formovat i výchova ke skromnosti dítěte. Velmi mě zaujalo povídání jedné kamarádky, která vždy při čištění zubů zastavovala vodu a pouštěla ji až při vyplachování. Vyprávěla mi o své známé z oblasti Afriky, kde je vody velký nedostatek. Proto bylo pro tuto kamarádku normou vodou šetřit a to ve všech situacích. Od té doby také vodu při čištění zubů zastavuji.
Pokud tedy babička, děda, teta, strýc, neteř… jsou připraveni koupit k prvním narozeninám dítěte nepřeberné množství dárků, vyvolávají tím projevy, které se někdy u dětí objevují. Dítě přebírá spoustu dalších a dalších dárků, ale pak si s nimi nehraje nebo si s nimi hraje jen chvilku a už ho nezajímají. Množství dárků často překryje jejich hodnotu, hodnotu toho, s jakou radostí a láskou byly kupovány.
Takto můžeme my rodiče nastartovat pro dítě nezdravý přístup k věcem, kterými ho chtějí druzí obdarovat, udělat mu radost. I na dárcích je vhodné se domlouvat společně a vymyslet pro dítě spíše méně dárků a místo nich třeba dárky zážitkové.  Uspořádat den plný her, výlet, hru za pokladem – to je teprve dárek nad dárky. Je zapotřebí s tím začít co nejdříve. Důležitý je přístup dospělého. Dítě mnoho let ve svém životě dospělého napodobuje. A i když se nám pak už nezdá, že dítě napodobuje (protože se v pubertě rozhodně tak netváří), často použije náš argument v kolektivu dětí.

Množství dárků často překryje jejich hodnotu, hodnotu toho, s jakou radostí a láskou byly kupovány.

SOCIÁLNÍ ASPEKT VÝCHOVY

Velmi doporučuji již od předškolního období vést dítě k tomu, aby se dělilo a myslelo na druhé. Forma rozdělení může začít tak, že dítě dostane například od babičky bonbony a bude vedené k tomu, aby dalo i druhému, aby myslelo i na druhého. Velmi doporučuji, aby tím „druhým“ nebyli jen další sourozenci, ale celá rodina včetně táty a mámy. Pokud se rodičům zdá, že je dítě již tak
velké, že dokáže pochopit význam toho, když řeknou, že jim chybí peníze na důležité věci, že musí šetřit, kolik mohou utratit za daný měsíc za potraviny, že se nebudou kupovat bonbony, čokolády, zmrzliny, ale pouze to a to…, mají to rodiče udělat.  Čili sdílet s dítětem radosti, starosti i záležitosti denního chodu.

Důležité v životě rodiny je mluvit o tom, co znamenají pro rodinu peníze, rozdělit se s dětmi o své těžkosti nebo radosti ve vztahu k penězům a učit je vnímat jiné hodnoty. Je také vhodné reagovat na situace, které se dějí v životě širší rodiny nebo i celé společnosti. Obecně bych doporučila alespoň dvakrát ročně udělat s dítětem „batoh“. Batoh věcí, které dítě vždy s rozmyslem zabalí (rozmyšlení znamená, že tam sbalí pěkné a dobré věci – hračky, knížky, oblečení…). Tento batoh – dle obsahu – pak může přinést do charity, do nemocnice pro děti, které tam přijdou na ošetření… Učit dítě, že ne všechny děti a dospělí mají to, co by chtěli a potřebovali, aby se tedy umělo podle toho chovat.

Velmi doporučuji již od předškolního období vést dítě k tomu, aby se dělilo a myslelo na druhé.

VZÁJEMNÁ KOMUNIKACE

Důležité je s dětmi mluvit o tom, jak se v rodině zachází s penězi (samozřejmě podle jejich věku a schopnosti věcem porozumět). Vést s dětmi dialog – co pro rodiče a pro dítě znamená slovo skromnost? Jak toto slovo konkrétně naplňují ve svém životě? Co má pro rodiče a pro dítě větší hodnotu – společně strávený čas, uspořádání výletu, společné hraní hry, vyprávění si zážitků, snů… nebo koupě drahého dárku? Po čem dítě i rodiče hodně touží, co by si přáli? Pokud dítě roste, může se pak ještě s rodiči orientovat v dalších záležitostech. Co znamená charita? Na co bude rodina přispívat? Rodiče můžou dát dítěti úkol, aby se zorientovalo v několika organizacích, zjistilo, jaký mají záměr, cíl a reference, a kterou organizaci by proto měli podporovat. Někdy i darování – pravidelné – pěti korun z týdenního kapesného dítěte na určitý sociální záměr (například adopce na dálku) hraje pro dítě důležitou roli. Může mu víc otevřít jeho sociální úhel pohledu na svět, na život v něm. Má také zpětnou vazbu – ví, komu přispívá a jak dotyčný jeho příspěvek využil.

Co má pro rodiče a pro dítě větší hodnotu – společně strávený čas, uspořádání výletu, společné hraní hry, vyprávění si zážitků, snů… nebo koupě drahého dárku?

BÝT SPOLU

Také vytváření vztahu mezi rodiči a dítětem při společných akcích, kdy třeba místo koupě dárku spolužákům společně vyrábí svíčky z včelího vosku, je moc důležité. Jednak je to vzácná chvíle, kdy si rodiče i dítě mohou společně něco říct, mají na to čas. Pak je to ocenění dítěte, že daný dárek vyrobilo samo. Jde rovněž o komentář rodičů, z jakého důvodu považují tento typ dárku za hodnotnější než „pouze“ koupi něčeho v obchodě. Je to fantazie dítěte, strávený čas nad výrobkem, delší myšlení na obdarovaného… Všechny tyto plusy „snad“ obdarovaný ohodnotí. Pokud bych se tedy měla vrátit k úvodu vašeho dotazu, dcera ve svých 4,5 letech je jistě ovlivněna situací ve školce a dětmi, mezi kterými se pohybuje. Mluvte s ní o tom, že víte, že je vám jasné, že by si přála některé hračky. Určitě s ní nejezděte každý týden koupit novou hračku. Ukažte jí, jaké ona má hračky, „oprašte“ je, ušijte panence nové šaty, společně udělejte korunku, vyčešte
panence drdůlek.Pokud bude chtít, ať si vezme tuto hračku v novém hávu do školky. Mějte však na paměti i to, že v určitém věku (hlavně při školní docházce) to dítěti nestačí. Konfrontace a tlak spolužáků je často silný, ostrý. Pokud byste to zvážila a pomohlo by to v určité době i vašemu dítěti, domluvte se jako širší rodina a kupte mu něco, co by si opravdu přálo. Značkové džíny, mikinu. Ptejte se ho, zda se pak cítí líp mezi spolužáky. Ptejte se ho, zda je to opravdu tím, že má nové džíny. Jestli jeho osobnostní charakteristika, to, že je tím, čím je, že má schopnost naslouchat, řešit problémy, poprat se s překážkou, přiznat svoji vinu, není pro něj víc než nové džíny.

Ptejte se dítěte, jestli jeho osobnostní charakteristika, to, že je tím, čím je, že má schopnost naslouchat, řešit problémy, poprat se s překážkou, přiznat svoji vinu, není pro něj víc než nové džíny.

Ilona Špaňhelová

Vztahy jsou víc než peníze a blahobyt

Jako pětičlenná rodina jsme se rozhodli, že se pustíme do stavby domu. Bydleli jsme v té době v obecním bytě 4+1, moc našetřeno jsme neměli, ale přesto jsme se vrhli do dobrodružství.
Vyměnili jsme byt za družstevní 2+kk, abychom ho mohli prodat, a s radostí jsme přijali podnájem od naší kamarádky v jejím bytě, který nepoužívala. Byl to byt, kde bylo plno nábytku, který kamarádka od někoho dostávala. Čili zaplněný, do něhož se naše věci vešly jen obtížně. Stavební povolení se protáhlo na delší dobu, než jsme předpokládali, a tak se stěhování do našeho domu prodloužilo o dva roky. Prostředí, ve kterém jsme bydleli, bylo jaké bylo. V té době začala chodit naše nejstarší dcera do osmiletého soukromého gymnázia. Spolužáky měla spíše z bohatších rodin. Viděla jsem, že jí dělá problém někoho ze svých kamarádů pozvat do našeho pronajatého bytu. Proto jsme ještě víc mluvili o tom, jak bydlíme, a jak se už těšíme na náš dům. Říkali jsme si, jak je pro nás důležité dělat  si navzájem radost, povídat si jak se máme a co prožíváme, a to nejen ve vztahu k našemu bydlení. Dcera řekla, že se trochu stydí, jak to u nás vypadá, ale že ví, že s tím nejde nic dělat. Poznala domy některých svých spolužáků, a i proto měla obavu je k nám pozvat. Nastal den, kdy k nám přišla jedna její kamarádka. Chvíli si spolu povídaly, pak přišly do kuchyně na svačinu. Kamarádka začala chválit, jak to u nás pěkně vypadá, že máme pěknou skříňku… Já jsem se na ni podívala a zeptala se jí, jestli to myslí opravdu.
A ona mi odpověděla – máte pravdu, nemyslím. Ten váš byt vypadá hrozně chudě. Vaší dceři ale závidím. Uděláte si na ni čas, povídáte si s ní, smějete se spolu, má k vám důvěru. A to já doma neznám, i když máme velký a krásný dům.
I. 

Nové město 1/2014