Ilustrační foto: Petr Polanský, Člověk a Víra

Když papež František vyhlásil v roce 2021 synodu o synodalitě, vyvolalo to mnoho otázek a také různé obavy i očekávání. My, kdo jsme se cítili být povoláni k životu spirituality jednoty, jsme intuitivně vnímali, že se zde otevírá možnost k pronikání této duchovní cesty do celé církve. Zároveň jsme vytušili, že to nebude proces bezbolestný, protože ze svých zkušeností víme, že jednota je dar, o který je třeba neustále bojovat.

V říjnu 2024 byla zakončena první fáze této synody vydáním „Závěrečného dokumentu 16. řádného všeobecného shromáždění biskupské synody“ (ZD), který odráží výsledky široce pojatých konzultací probíhajících v minulých čtyřech letech po celém světě. Velkou novinkou je, že papež František tento dokument podepsal a přijal jako součást učitelského úřadu církve, čímž učinil nikoli zanedbatelný krok v uplatňování církevní autority.

Zkusme se podívat na ZD z těchto dvou hledisek: jak se v něm odráží spiritualita jednoty a s tím související způsob rozhodování a uplatňování autority.

ZD ve svém celkovém pojetí hluboce reflektuje a podporuje spiritualitu jednoty, a to jak ve své základní vizi synodality, tak i v konkrétních odkazech na biblické pasáže. Spiritualita jednoty je v dokumentu chápána jako základní prvek povahy církve a jejího poslání ve světě. ZD přímo cituje verš Jan 17,21 („aby všichni byli jedno“) jako modlitbu Krista za jednotu učedníků (č. 40), která je hnací silou ekumenického úsilí (č. 122) i cesty k plnému společenství.

Rovněž odkazuje na verš Mt 18,20 („kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“) v souvislosti s eucharistickým i synodálním shromážděním a zdůrazňuje, že spojení mezi nimi je úzké, neboť v obou se reálně uskutečňuje příslib Ježíšovy přítomnosti mezi lidmi shromážděnými v jeho jménu (č. 27).

ZD definuje synodalitu jako „společné kráčení křesťanů s Kristem směrem k Božímu království, a to ve spojení s celým lidstvem“ (č. 28). Synodalita je chápána jako cesta duchovní obnovy a strukturální reformy, jejímž cílem je, aby se církev stávala více participativní (tj. s aktivním zapojením co největšího počtu lidí) a zaměřená na misijní poslání; aby tedy církev byla schopnější kráčet s každým člověkem a vyzařovat Kristovo světlo. Synodální putování znamená zaměřit se na „plnou a viditelnou jednotu křesťanů“ (č. 4).

ZD (č. 56) v této souvislosti cituje dobře známou větu z prvního odstavce koncilní konstituce Lumen gentium, že církev je totiž v Kristu „jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“. Odtud se odvíjí identita Božího lidu, zakotvená ve křtu, která je povoláním ke svatosti a k misii a je pozváním všech národů k přijetí spásy. Tato identita se uskutečňuje jako jeden lid, protože „Bůh si nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoliv vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid“ (č. 16).

Pro charakteristiku jednoty ZD často používá termín „harmonie“. Uvádí, že Duch Svatý „nepřestává ve svém lidu vzbuzovat jednotu jako harmonii rozdílů“ (č. 1, č. 39). Různorodost charismat, povolání a služeb, vycházející ze svobody Ducha Svatého, směřuje k jednotě církevního těla Kristova. Církev je charakterizována jako orchestr (č. 42), kde každý nástroj (každý člen) si zachovává své jedinečné rysy, ale slouží společné melodii.

Za podstatnou součást synodální cesty je považována ekuména. „Cesta synodality, po níž katolická církev kráčí, je a musí být ekumenická, stejně jako ekumenická cesta je cestou synodální“ (č. 23). Zdůrazňuje se potřeba duchovní obnovy, pokání a uzdravení paměti z ran z minulosti. Dokument s vděčností přijímá pokrok v ekumenických vztazích a vidí účast bratrských delegátů z jiných církví na synodálním shromáždění jako obohacující.

V č. 50 ZD explicitně vyzývá k „opravdové konverzi vztahů“ v církvi, což zahrnuje péči o vztahy mezi muži a ženami, v rodinách a mezi různými kulturními a sociálními skupinami. Uznává „bolest z pocitu vyloučení nebo odsouzení z důvodu manželské situace, kvůli identitě či sexualitě“ a zdůrazňuje potřebu „autentičtějších a smysluplnějších vztahů“. Vyzývá také „k pozornému a citlivému naslouchání hlasů obětí … sexuálního, duchovního, ekonomického, institucionálního, mocenského zneužívání a zneužívání svědomí“ (č. 55).

Uvědomujeme si, že právě v požadavku uzdravit vztahy synodální cesta velice souzní s naší snahou o obnovu Díla v duchu tvořivé věrnosti. Nad tím jsme se již zamýšleli v souvislosti s nutností vstoupit „do domu sebepoznání“, kde jsme pochopili, že nikdo z nás není soudcem druhého, ale všichni jsme si navzájem dlužníky s povinností splácet dluh vzájemnou láskou, jak nás napomíná svatý Pavel: „Nebuďte nikomu nic dlužni – jen vzájemnou lásku“ (Řím 13, 8). Častým prvním krokem k obnově vztahů je uznání různých diskriminujících postojů, jichž jsme se dopouštěli třebas i v dobré víře, ale nikoli v souladu s duchem charismatu jednoty.

Zde je třeba si pozorně všimnout toho, co ZD říká o uplatňování autority, vnímané jako sdílené, a o rozhodování, které je chápáno jako komunitární. I v tom je spiritualita jednoty zajedno se synodní cestou univerzální církve, i když v obojím se má její uvádění do praxe ještě mnoho co učit a zlepšovat.

V ZD se komunitární rozhodování a sdílené uplatňování autority projevuje jako základní a konstitutivní rozměr církve (č. 28). Tento proces zahrnuje grémia na různých úrovních života církve konaná za účelem vzájemného naslouchání, dialogu a komunitárního rozlišování a také k hledání shody a k přijímání rozhodnutí při diferencované spoluzodpovědnosti.

Klíčovým biblickým odkazem je výrok apoštolské obce v Jeruzalémě: „Rozhodl totiž Duch Svatý i my“ (Sk 15,28), což podtrhuje společné, Duchu otevřené rozhodování. Takovéto komunitární rozlišování vyžaduje „vnitřní svobodu, pokoru, modlitbu, vzájemnou důvěru, otevřenost vůči novému a odevzdanost do Boží vůle“ (č. 82). Pod tyto požadavky se může „vlastní krví“ podepsat každý, kdo chce žít spiritualitu jednoty.

Rozlišování je tím bohatší, ale také náročnější, čím více lidem se při něm naslouchá. Musíme se naučit více uplatňovat to, co církevní dokumenty označují jako sensus fidei (smysl pro víru), který „spočívá v jisté spřízněnosti (connaturalitas) s božskými skutečnostmi“ (č. 22) a umožňuje věřícím intuitivně pochopit, co je v souladu s pravdou Zjevení. V č. 82 ZD říká, že při procesech rozhodování se má naslouchat všem, včetně těch, kteří se nacházejí na okraji křesťanského společenství a lidské společnosti.

Tento požadavek se ozývá i ve výzvě prezidentky Hnutí fokoláre Margaret Karramové, týkající se přípravy nadcházejícího Generálního shromáždění v březnu příštího roku: „Cesta [k přípravě GS] již začala v našich komunitách, které jsou všechny zapojeny do první fáze konzultací. Srdečně vás zvu, abyste prožili tuto důležitou etapu, s okamžiky hlubokého naslouchání a společného rozlišování, pokračováním v synodální zkušenosti, kterou jsme se naučili a prožili během synody. Opravdu doufám, že účast bude co nejširší, protože všichni jsme spoluzodpovědní, tedy protagonisté: členové různých křesťanských církví, různých náboženství nebo ti z nás, kteří se neztotožňují s žádným náboženským vyznáním. Udělejme vše pro to, aby se i ti nejmenší, dospívající a mladí lidé mohli aktivně účastnit se svou spontánností a kreativními nápady. I ti, kteří se z nějakého důvodu vzdálili od Hnutí, jsou zváni, aby přispěli svým dílem.“

Souhrnně řečeno, synodalita nás vede k vizi církve, kde autorita není vykonávána shora dolů a v izolaci od jejího těla, ale je sdílenou službou Božímu lidu, založenou na vzájemném naslouchání, rozlišování vedeném Duchem Svatým a při diferencované spoluzodpovědnosti všech pokřtěných. A přesně takový způsob vedení hledá i dnešní Dílo Mariino: vedení vycházející z autority Ježíše přítomného ve společenství, na němž se různým způsobem podílejí všichni, kdo se cítí být k životu v Díle povoláni a chtějí být jeho živými údy.

Jiří Kratochvíl

Nové město 5/2025