Nechci tě ztratit, už ne, už nemám čas. Nechci ho marnit, hloupě utrácet za věci bez ceny. Poztrácel jsem už dost. Otáčel se za přeludy, jarmarečním povykem světa, vábničkami smyslů i rozumu, laciným zbožím z internetu. Jestliže jsem nepropadl rozmařilosti a požitkářství, pak jenom pro strach z této ztráty. Ze ztráty tvé blízkosti, kterou si nelze ničím zajistit. Ani sliby, pobožnostmi či dlouhými modlitbami. K mé smůle se mi nestaly klíčem do tvých dveří, neboť mi tě uzavírají do slovních formulí a gest. Jak smířit jednotvárné liturgie, unavenou, posmutnělou zbožnost, s tebou, který jsi stvořil svět, přírodu, člověka… Jsoucno, které nás obklopuje a jemuž jsi vtiskl znamení krásy.

Nechci tě ztratit kvůli strachu, který mě opanuje skoro každé ráno, kdy musím přemýšlet o budoucnosti našich dětí a vnuků. O budoucnosti, kterou nevidím, kterou jsme jim bez výčitek sebrali. O hrozbách všeho druhu, o posedlosti novodobých válečníků… Nikdo mně to nevysvětlí, i když o tom stále mluví. Nikdo nezná východisko, nikdo mně nevrátí do duše pokoj, jenom tvá blízkost beze slov.

Nechci tě ztratit a jen proto jsem opatrný. Dávám pozor, vybírám si, na co se dívám, co poslouchám, o čem přemýšlím. Neboť oči a mysl se snadno zanesou bahnem sprostoty a drzé neúcty. Nečistota a faleš mi tě vzdalují, a proto, jen proto, začínám chápat smysl askeze, i když jsem od ní na hony vzdálen.

Nechci tě ztratit, a proto se propadám do ticha. Neumím se úplně ztišit, ale vábení je silné. Konečně zmlknout, odložit myšlenky, formulace, představy. Jenom být. Přerušit kolotoč výkonů a zásluh, práce a odměny. Styl, který prosakuje i do náboženského života. Konat, neúnavně potvrzovat identitu křesťana, být na výši svého poslání… Naštěstí jsi blízko i v tomto mém plahočení, blízko mé slabosti. A když se někdy zastavím, nebo jsem zastaven, vedeš mě na osamělé místo. Tam, kde mohu být před tvou tváří a dozvídat se, kdo jsem, proč jsem a kam jdu. Spočinutí. Časnost v náručí věčnosti.

Napsal a kresbou doprovodil Petr Štěpán

Petr Štěpán