Dlouho jsem si kladl otázku: Co ode mě Bůh chce v čase, který mi zbývá? Co mám dělat, jaká je jeho vůle se mnou? Cítil jsem, že se v mém životě musí něco stát, že se musí něco změnit.

Jednoho dne jsem dostal  darem od jedné kamarádky, sestry klarisky, knihu s komentářem: „Žiješ ve fokoláre, tohle tě bude zajímat!” Jedná se o rozhovor s františkánem Hansem Stapelem, který žije v Brazílii již 50 let a založil komunitu Fazenda da Esperanza – Nádvoří naděje, která se stará o závislé. Jak tato nadace vznikla? A jaký je způsob její práce? Je to vlastně život podle spirituality Hnutí fokoláre! Hans Stapel poznal toto hnutí jako student, byl zasažen životem podle Slova života a začal ho sám žít. Když jsem knihu četl, byl jsem ohromen, protože jsem viděl, co se může stát, když skutečně žijeme svou spiritualitu!

Po infarktu a léčbě rakoviny Hans Stapel řekl:

Byl jsem samozřejmě vděčný za to, že žiji, a ptal jsem se Boha: „Co chceš, abych dělal v čase, který mi zbývá?” Jako by mi Bůh odpověděl: „Dej mi příležitost být mezi vámi.” Řekl jsem: „Ale Bože, o to nemusíš prosit. Ty jsi Bůh, ty jsi Pán, ty můžeš být vždy mezi námi.” On dodal: „Musíte mi dát šanci.”

Potom jako by mi Ježíš řekl: „Když mohu být mezi vámi, mohu dělat cokoli. Mohu dělat vše, co jsem dělal, když jsem byl zde na zemi: dělat zázraky, vyhánět zlé duchy, vzbuzovat povolání, rozmnožovat chleby a křísit mrtvé.”

Touha ve mně zesílila, že teď chci žít zbytek života tak, abych dal prostor Ježíši uprostřed nás, abych miloval, abych rozdával svůj život pro druhé. Nechci hledat chyby u druhých. Nechci ani ztrácet čas komentováním toho, co je na tomto světě špatné. Chci milovat, aby Ježíš mohl být mezi námi. A plodem toho je, že vidím, kolik věcí Bůh dělá!

Proto často říkám, že v hodině smrti pochopíme jednu věc: že jsme byli opravdu hloupí, když jsme promarnili tolik času svým aktivismem v domnění, že zachraňujeme svět.

To je to, co teď žiji, a často říkám, že dělám méně, ale děje se mnohem více, protože Bůh má možnost dělat více. A je to krásné, je to životní styl, kdy máte čas na modlitbu, na rozhovory, na pěstování nebo obnovu vztahů a nakonec jste mnohem svobodnější.

Tato slova Hanse Stapela mě zasáhla jako blesk z čistého nebe a konečně jsem dostal od Boha odpověď na otázku, co bych měl ve zbývajícím čase ještě dělat. Netrvalo však dlouho a na tento impuls jsem téměř zapomněl. Když jsem se tento rok na dovolené náhodou dostal na jedno fórum přes Zoom, kde právě tuto knihu její autor představoval, všechno ve mně znovu ožilo. Bůh mě znovu „kontaktoval”, aby mi to připomněl. A dal mi přídavek: opět náhodou! Když jsme s bratrem chtěli na konci prázdnin navštívit sourozence v Berlíně, hledali jsme ubytování a našli jsme ho ve Fazenda da Esperanza nedaleko Berlína – to je první Fazenda v Německu a první mimo Brazílii. Před 25 lety to byl starý zchátralý statek. Mohli jsme vidět, co se z něj stalo! Nejvýrazněji na mě zapůsobila kaple: sousedí s pekárnou. Je z ní prosklené okno přímo do pece! Tak je vidět oheň a chleby, jak tam leží – chléb pro tělo a v kapli chléb pro duši!

Kvůli návrhu kaple žil brazilský umělec šest měsíců na pozemku farmy a z odpadu posbíral vše, co potřeboval. Například oltář je ze saní původně tažených koňmi, ambonem je oj, na které koně táhli vůz – Boží slovo nás táhne vpřed! Svatostánek – velká kulatá mramorová deska, která byla rozbita na sto kousků a slepena dohromady… Je to jedinečná krása a dojemné! A je to více než jasné: z odpadu mohou vzniknout nové a harmonické věci!

Můj život i život obyvatel Fazendy se může stát něčím úžasným, pokud se na něj podíváme milosrdnýma a milujícíma očima a začneme milovat…

Peter Wezel