Dostala se ke mně kniha Jana Loffelda Když Bůh nikomu nechybí. Tématem je rychlá sekularizace západního světa. Kniha vzbudila zájem uvnitř naší církve, mnozí se k ní vyjadřovali, autor byl pozván k panelové diskuzi. Trochu mě překvapil ten rozruch, reakce označující text za provokativní. My, kteří žijeme ve světě, se denně setkáváme s lidmi, kterým Bůh nechybí. Mnozí z nich jsou šťastní a žijí poctivě. Nyní si toho tedy všimli i teologové.

Musím myslet na svoje dětství. Rodiče sice vodili sestru a mě každou neděli do kostela, ale když pominu několik dětských modlitbiček od maminky, náš každodenní život to moc nepoznamenalo. Rodinní přátelé a kamarádi byli lidé nekostelní a náboženství a víra nebyly tématem hovorů. Výjimkou byla manželka tatínkova kolegy a přítele z práce. V průběhu občasných návštěv si téměř vždy našla příležitost podělit se o své duchovní zážitky z prožívání víry. Naši ji vždy vyslechli s laskavou shovívavostí, aniž by téma jakkoliv rozvíjeli. Brali to jako drobnou úchylku této veskrze dobré ženy, zvláštnost, která nemohla narušit jejich přátelství.

Rodiče nám vytvořili láskyplný domov, kterému nic nechybělo. I v různých životních peripetiích jsem se k němu mohl vztahovat jako k pevnému bodu a myslím, že z toho žiji dodnes. Samozřejmě si také prošli vývojem spolu s námi. Když jsme v dospívání začali se sestrou praktikovat náboženský život, tak se o nás báli. Nejvíce asi fanatismu, jímž si vysvětlovali naši mladickou horlivost. Také měli obavu o naši bezpečnost, neboť v období totality byly náboženské aktivity probíhající mimo kostel zakázány.

Mně tato zkušenost z dětství vždy pomáhala chápat a oceňovat svět bez náboženské praxe. V prostředí Hnutí fokoláre jsme zažili období důležitého obratu k takzvaně nevěřícím. Chiara Lubichová zdůrazňovala konkrétní zájem vedoucí spíše ke spolupráci ve vzájemném respektu než k obracení na „pravou“ víru. Bylo to jistě prorocké. Zúčastnil jsem se tehdy několika akcí usilujících o tento dialog, na něž jsem pozval některé své nevěřící kamarády. Nebylo to snadné. Přes všechnu snahu jsme je převálcovali svými velkými idejemi, hluboce zažitým postojem majitelů pravdy a odpovědí na všechny důležité otázky života. Přátelská gesta a slova o rovnosti to nemohla zakrýt.

V jedné knize rozhovorů Alexandra Meně s mladými, převážně hledajícími lidmi, se ptá jeden z účastníků: „Jak to udělat, aby náboženství nestálo v cestě mé víře?“ Odpověď je vyčerpávající, ale mně se zdá důležitá i otázka. Vyjadřuje silné vědomí neuchopitelnosti duchovního života. Naše mluvení, naše symboly nejsou schopny vyjádřit celou pravdu o Bohu. Jsou příliš lidské, a proto pro někoho dokonce nepatřičné. V kontaktu s nevěřícími přáteli jsem si někdy připadal jako dogmatik, který to velké tajemství, které nás spojuje, zbavuje veškeré síly a přitažlivosti. Tehdy jsem si uvědomil nutnost úcty a respektu k vnitřnímu životu těchto lidí. Není pro mne pochyb, že je Bůh miluje, ale jak to dělá, jakým způsobem, to bychom měli nechat na něm. Kdosi to pregnantně vyjádřil: „Dovolit Bohu být Bohem…“

Nedávno jsem se potkal se svým kmotřencem Tomášem u hrobu jeho maminky. Tři měsíce po její smrti ještě nebyl s jejím odchodem smířen. Zádušní mši tehdy sloužil českobrodský kněz Kryštof ve farní kapli jenom pro nás tři, urnu s popelem přivezl Tomáš v baťohu na zádech. Byla to silná, dojemná chvíle. Příležitost posloužit tomuto muži, za něhož se už čtyřicet let modlím. Též setkání u hrobu bylo vzácné. Dovolil jsem se, zda se mohu pomodlit, přidal se znamením kříže. Potom, v blízkém bistru, došlo i na hlubší rozhovor. V určité chvíli jsem to už nevydržel a pokusil jsem se mu říci, jak bych mu rád předal něco ze své víry, neboť to pomáhá a usnadňuje život. Reagoval bezprostředně. „Ne, ne, mně stačí, že jsi.“ Pomyslel jsem si: „I já jsem vděčný za to, že jsi. Mnohým jsi mě obdaroval. Potřebujeme se.“

Napsal a kresbou doprovodil Petr Štěpán

Nové město 2/2026