Foto: unsplash

V těchto týdnech mám často pocit, že svět se “zbláznil” a že mocní tohoto světa si dělají, co chtějí, bez jakéhokoliv ohledu na člověka.

Ve světě je tolik válek, které se už staly chronické, jako by byly normální součástí našeho života! Války, na které se díky nově vzniklým válkám zapomíná! Jedna válka jako by vytláčela z naší pozornosti další (nespravedlivou) válku. A tak jsme si na to už postupně zvykli a možná nás zajímají jen „nové boje“.

Do tohoto, promiňte mi to slovo, „bláznivého“ světa zaznívá hlas muže v bílém, který nazývá věci pravým jménem a svoje názory a vyhlášení ve své podstatě nemění – jen je často nucen přidat další jména na seznam míst a národů, které nespravedlivě trpí.

Uvědomil jsem si to nedávno na generálním shromáždění Hnutí fokoláre (Díla Mariina) v Castel Gandolfu. Setkal jsem se tam právě s mnohými z různých oblastí současných konfliktů. Mnozí přijeli i se zpožděním, protože uvázli na některém letišti na cestě.

V místech konfliktů jsou ale také „naše“ komunity, křesťané jako my, kteří tam žijí ve strachu, v obavách… Některé z nich znám i osobně, a tak nemohu zůstat indiferentní s myšlenkou, že je to daleko a mě se to nedotýká.

V těchto společně strávených dnech jsem však měl možnost hovořit i s těmi, kteří žijí opravdu daleko a prožívají ještě jiné drama – drama klimatických migrantů. I na ostrovech v Pacifiku (například Kiribati) jsou „naše“ komunity, které žijí stejným způsobem (a možná i intenzivněji) ideál sjednoceného světa jako my. Žijí stejným způsobem bolesti i radosti jako naše malé komunity v jakémkoliv městě či oblasti. A oni budou muset v následujících letech opustit svou zemi, své domovy, protože tyto ostrovy postupně pohltí oceán, jehož hladina se zvedne nad úroveň země a ostrovy se ocitnou pod hladinou. (Jak mi to připomenulo zatopení různých vesnic při stavbě přehrad a kaskád na našich řekách! – ale tam to bylo plánované). Moji přátelé mi říkali, že chtějí tyto komunity na ostrovech v Pacifiku navštívit – vždyť oni žijí stejné Slovo života, prožívají stejné zkušenosti…

Po těchto rozhovorech se mě všechny tyto geograficky vzdálené problémy začaly osobně dotýkat. Tyto problémy se začaly stávat i mými a nemohl jsem k nim už zůstat lhostejný. Každá bolest druhého se začala stávat mojí vlastní.

Uvědomil jsem si, že musím tyto ať „daleké“ či „blízké“ situace a problémy personifikovat a uvědomit si, že všude tam žijí lidé, kteří se snaží o to samé v životě, o co já, kteří dělají ty samé zkušenosti s žitím evangelia jako já, kteří prožívají stejné, respektive možná i větší bolesti než já.

Nemohu zůstat indiferentní k bolesti druhých, i když mi geograficky nejsou blízko. Musím pro ně něco udělat, třeba se modlit, ale možná nezůstat jen u toho…

Martin Uher