O důležitosti a významu výchovy dětí k práci hovoří psycholožka Ilona Špaňhelová.

Ve své psychologické praxi se nesetkávám často s rodiči, kteří si uvědomují, jak je pro dítě důležité, aby se zapojilo do domácích prací. Přitom vidí, že dítě si čím dál víc hraje na počítači, má sluchátka na uších, v pozdějším věku má tendenci se stranit rodičů, je rádo samo v pokoji a nechce být zapojováno do běhu dění rodiny. Pokud se někdy rodičů zeptám, jakou práci má doma dítě na starosti, za co je odpovědné, v mnoha případech mi odpovídají, že se má připravovat do školy, mít v pořádku školní tašku, vyndat si z ní věci ze svačiny… Když ještě něco očekávám, jsou překvapeni a ptají se – a co má ještě dělat? A já mám na mysli, jak pomáhá doma rodičům, jak se zapojuje do práce pro všechny členy domácnosti. Jak se vlastně vyvíjí vztah dítěte k práci? Co všechno se dítě učí ve vztahu k sobě a ve vztahu k druhému člověku, když pracuje? Pojďme se podívat na život dítěte a jeho vztah k práci od jeho raného dětství.

PŘEDŠKOLÁK

Ze zkušenosti víme, že již mezi druhým a třetím rokem bychom měli dát dítěti v domácnosti nějaký úkol, za který bude odpovědné. Pokud to nestihneme v tomto věku, ve věku předškoláka (3 – 6 let) bychom to měli udělat určitě. Může to být cokoliv dle zvyklostí rodiny. Například zalévání určitých květin, čištění umyvadla, skládání bot v chodbě. V tomto věku přistupuje dítě k takovéto jednoduché práci lehčeji, snadněji. Práce je totiž pro něj spíše hrou.

Postupem času je dobré zvyšovat náročnost daného úkolu. Například těsně před vstupem dítěte do školy mít na starosti prostírání před večeří nebo sklízení talířů a příborů po jídle. Čili mít každodenní povinnost. Samozřejmě, když je dítě malé, vykonává tuto povinnost za pomoci rodičů. Je například vhodné dát v určitý den dítěti na dveře obrázek kytky – podle domluvy – a to znamená, že ho rodiče prosí, aby zalilo kytky.

MLADŠÍ ŠKOLNÍ VĚK (1.–5. TŘÍDA)

Dítě, které začne chodit do školy, se začne dostávat do kontaktu s povinnostmi ve větší míře. Úkoly a odpovědnost dítěte v domácnosti by se měly také zvyšovat. Může to být skládání ponožek, věšení prádla, vykládání myčky, luxování… Volba, co by mělo dítě dělat, je vždy v první řadě na rodičích – měli by dát dítěti vybrat ze dvou povinností – a pak na dítěti – jednu si vybere a bude ji vykonávat. Dítě by už mělo vědět, že pokud je plná myčka a je to jeho úkol, mělo by se toho ujmout samo bez pobízení. Takový třeťák, čtvrťák by už mohl jednou v týdnu dostat určitý obnos peněz a koupit za něj potraviny na večeři, kterou také připraví.

PUBERŤÁK

Dítě starší může mít na starosti i skládání prádla, úklid po večeři… Například u nás doma se střídáme v přípravě svačin do práce a do školy. Vždy jeden člen rodiny má na starosti přípravu svačiny pro sebe i všechny další na příští den. Je to práce – připravovat pět až šest svačin. Zeptat se každého, co by si dal, hledat v ledničce, jestli to máme… Svačiny pro všechny dělá i manžel. V tomto věku se má víc než kdy jindy projevit i vzájemná vstřícnost nebo cit či soucit k druhému. Stane se, že má někdo před sebou náročný týden a chce si přípravu svačin „prohodit“ s jiným členem rodiny. Zatím se to vždy podařilo. V tomto týdnu jsem i viděla, že ten, kdo měl náročný týden, dostal k svačině i něco dobrého, aby to zvládl, nebo našel u svačiny vzkaz…

CO PRÁCE DÍTĚ UČÍ?

Práce v domácnosti učí dítě především více nastavovat vzájemný vztah mezi sebou a druhými – sourozenci, rodiči… Dítě se učí, co to znamená pomoci druhému, udělat mu radost. Vidí, že jeho práce přináší do vzájemného vztahu reciproční radost a lásku. Dítě něco udělá, rodiče ho pohladí, dají mu pusu, řeknou „děkuju ti“, usmějí se. A dítěti je jasné, že druhému pomohlo, udělalo radost.

Práce má také dítě učit vzájemné toleranci a ohleduplnosti. Dítě má vědět, že není povinností rodičů, aby dělali všechno sami, a že jsou někdy unavení, upracovaní, v napětí. Dětská vstřícnost jim může v mnoha případech pomoct. Dítě poznává, že když se ujme úkolu bez řečí a odmlouvání, bude to jasná známka toho, že na úkol nezapomnělo a ušetří rodičům starost.

Důležitost komunikace, slůvko děkuju – je velmi důležité v tomto celém procesu. Dítě má totiž jasný důkaz toho, že si rodiče jeho práce cení, dokážou si jí všimnout. Toto děkuju, eventuálně doplněné pohlazením, má být jedinou odměnou za vykonání dětské práce. Tím jsem chtěla říct – peníze za práci nikdy. Možná je tento můj dovětek někým považován za zbytečný. Nicméně v poradně jsem se setkala vícekrát s otázkou, zda dávat dítěti za práci peníze. Moje odpověď je ne – tak jako otec nedostává za sečení trávy, opravu plotu žádné peníze, tak jako máma nedostává peníze za uvaření večeře, mytí oken, tak ani dítě nemá za tyto věci dostávat peníze. Tím by se degradoval úmysl pomoci druhému z lásky, z ohleduplnosti… Pokud chce prarodič udělat pro vnoučata brigádu a pozvat je na prázdniny, ve kterých bude i úkol znovu natřít plot a za to mu slíbí odměnu, mělo by to být vždy po domluvě s rodiči. Také komunikace je hodně důležitá.

Dítě má slyšet od rodiče pobídku k práci. Na větších věcech je dobré se v předstihu domluvit – například, když otec plánuje na sobotu tu a tu práci a potřebuje od dítěte pomoc. Prací v domácnosti už od raného dětství se dítě učí také odpovědnosti. Dítě má vědět, že daný úkol je opravdu jeho povinností. Za něj to udělá někdo jiný pouze v tom případě, že o to dítě požádá a má k tomu důvod. Čili nezříká se své povinnosti.

Vzpomínám si na jednu maminku, která mi povídala: Chtěli jsme našeho syna naučit odpovědnosti. Dali jsme mu za úkol, aby chodil vždy ve středu na nákup a kupoval chleba k večeři. Když na to jednou zapomněl, říkali jsme si, že vytáhneme chleba z mrazáku. Když zapomněl podruhé, ještě jsme to udělali stejně. Když však zapomněl potřetí, dali jsme na stůl máslo a řekli jsme dobrou chuť. Bez ironie, bez náročných nebo manipulativních pohledů… Děti se zasmály, čekaly, kdy vytáhnu z mrazáku chleba. Já jsem vážně řekla, že protože bratr dnes chleba nekoupil, nebude k večeři nic. Máme máslo a chleba je zmrazený v mrazáku. Nebudu ho vytahovat. A šly do svých pokojů a spát. Před spaním jsem ještě jednou zašla za naším jedenáctiletým synem. Řekla jsem mu, jak mi vadí jeho nezodpovědnost, jak ho mám nade vše ráda, chci mu pomoct, aby si vždycky ve středu vzpomenul, že má koupit chleba. Domluvili jsme se, že si ve středu bude na mobilu natahovat budík na dobu, kdy odchází ze školy, aby mu to připomnělo, že se má zastavit v obchodě a koupit chleba. Od té doby už na to nezapomněl. Nebylo to však pouze tím, že měl nastavený budík. Řekl, že to, že viděl, jak jeho sourozenci i my dospělí jsme měli hlad, mu pomohlo být odpovědnější. Taky se za to styděl.

Dalo by se říct, že láska a láskyplná důslednost ho naučila víc vidět a vnímat potřeby druhých.

Prací v domácnosti se také pomáhá nastavovat a vytvářet dětské sebevědomí. Je to víra dítěte v to, že je dobré, zvládá věci, daří se mu je dělat. Čili je to víra dítěte v sebe. A toto sebevědomí je právě utvrzováno oním – děkuju ti, že jsi na to nezapomněl. Oním oceněním, pochválením dítěte.

Je možné, že některý rodič bude považovat ono „děkuju ti“ za zbytečné. Jeden tatínek mi to i řekl: Proč bych měl dítěti děkovat za něco, co udělat prostě má. Proč bych mu měl říkat, že je šikovné, když určitou věc udělalo, nezapomnělo na ni. Je to přece samozřejmé. Řekli jsme si, že to udělat má, tak to udělalo. Poděkování nebo dokonce pochvala už není zapotřebí. Když však dítě na určitou věc zapomene, tak to se mu musí připomenout! Já souhlasím s tím, aby se dítě pochválilo. Za to konkrétní, co udělá, co se mu podaří. Pochvala dítě pohladí po duši. Bude si to více pamatovat a dodá mu to mnohdy i vzpruhu udělat příště něco s ještě větším zápalem. Jistě, i kritika činu je důležitá, má jí být však méně než pochvaly. Ve světě, v životě, ve škole bude mít dítě jistě větší zkušenost s kritikou než s pochvalou. Proto mu dejme zakusit pochvalu v domácím prostředí.

K práci dítěte patří duševní práce – to, že se mnohdy zapře a udělá to, na čem se s rodičem domluvilo. To mnohdy dítě hodně stojí! Vykonat nějakou práci nejen pro ni samotnou, ale jako pomoc, skutek lásky pro druhého, jako odepření se dodívat na televizi, dohrát určitou hru, to dá dítěti práci! Tato duševní práce je velmi, velmi důležitá. Důležité je, aby si jí rodič všiml, mluvil s dítětem o tom, jak si této práce váží. Aby mluvil s dítětem o tom, jak se cítí. Jak kultivuje svoji duši, jak ji povznáší, jak ji hladí…

Práce dítěte také šetří čas dospělému. Tento čas je výborné využít k tomu, aby si pak společně všichni – děti i rodiče mohli spolu popovídat, zahrát hru, zasmát se, vyprávět si příhody, jít si zahrát míčovou hru, rozjet se na kole… A zase – je potřeba říct, že je to díky pomoci dítěte, díky jeho snaze, díky jeho práci. Je to společně strávený čas s prožitkem toho být spolu.

Ilona Špaňhelová

Nové město 6/2014