Ruku v ruce s řeholníky
Mladé Hnutí fokoláre bylo po celá padesátá léta 20. století bedlivě zkoumáno církví, ať už to bylo Svaté oficium jako kompetentní úřad Svatého stolce nebo Italská biskupská konference, církevní orgán země jeho vzniku. V této době nejistoty nacházeli fokolaríni největší pochopení v řadách řeholníků různých kongregací, kteří byli k jeho novosti otevřenější a vnímali ho spíše jako charismatický dar než s obavami o jeho pravověrnost a disciplínu.
Tomuto spříznění se nelze divit. Vždyť Hnutí vzniklo v lůně františkánské spirituality a jeho prvním ochráncem byl arcibiskup de Ferrari, sám též řeholník z řádu stigmatinů. Ten po přesunu centra Hnutí do Říma jmenoval jako jeho církevního asistenta svého řádového spolubratra, otce Giovanniho Battistu Tomasiho (1866–1954), v němž Chiara nacházela velkou oporu a jeho smrt v roce 1954 byla pro ni nesmírnou ranou a jednou z příčin jejího následného onemocnění a dlouhé duchovní noci.
Bylo to právě ve chvíli, kdy první fáze církevního šetření skončila bez definitivního rozhodnutí. Hnutí se však i přes svou nejistou perspektivu dále šířilo (nejen v Itálii) a nabývalo nové podoby: na popud Igina Giordaniho (Foca) vznikla větev fokolarínů žijících v manželství a v rostoucí míře se k němu přidávali další řeholníci a řeholnice. Ukazovalo se, že řeholní kongregace jsou i přes vzájemnou rozdílnost velmi vnímavé pro nové výrazy života, ve kterém se evangelium stává Slovem přenášeným do života. Kromě členů františkánské rodiny začali své sympatie k Hnutí projevovat i členové jiných řádů: jezuiti, dominikáni, benediktini a mnozí další.
Velký potenciál Chiařina charismatu zachytily i některé významné řeholní osobnosti jako františkáni Leone Veuthey (1896–1974), s nímž se Chiara setkala již v roce 1947, a Beda Hernegger (1919–2012), oba zakladatelé a animátoři laických hnutí na mezinárodní úrovni, nebo Raffaele Massimei, provinciál konventuálů. Úzký kontakt mělo Hnutí s jezuitou Riccardem Lombardim (1908–1979), zakladatelem hnutí Mondo Migliore. Dokonce byla v určité chvíli předložena myšlenka fúze obou hnutí, která se sice jevila jako pragmatická a oboustranně výhodná, ale patrně nepocházela z inspirace Ducha Svatého. Nicméně spolupráce obou hnutí pokračovala dlouhodobě.
Na rozdíl od diecézních kněží a biskupů měli řeholníci menší obavu z narušení existujících schémat církevního života, z větší autonomie laiků v rámci církve a z jejich svobody ve vztahu ke kléru, jak se to projevovalo v životě Fokoláre. Byli více otevřeni k chápání všeobecného kněžství všech pokřtěných a k obrazu církve jako Božího lidu, který se měl zanedlouho prosadit na koncilu. Možná u fokolarínů nacházeli impuls pro obnovu bratrství ve svých vlastních komunitách i mezi nimi, ale i oni sami, díky svému staletému zakořenění v církvi, poskytovali rodícímu se Hnutí fokoláre cennou inspiraci.
Není proto divu, že po smrti otce Tomasiho se novým církevním asistentem Hnutí stal na Chiařinu žádost znovu řeholník, mladý františkán Andrea Balbo (1923–2012). S Chiarou se poprvé setkal na mariapoli v Tonadicu v roce 1953 a dostal od ní nové jméno Padre Novo, pod nímž se stal v Hnutí známým. V té době studoval v Paříži a od svého představeného získal povolení přesunout se do Říma a být k dispozici pro Hnutí. Byl nablízku mužskému fokoláre, kde žil také Pasquale Foresi (Chiaretto), který záhy nato přijal jako první fokolarín kněžské svěcení. Byl to Padre Novo, kdo poskytoval Chiaře oporu a orientaci při další nelehké konfrontaci s církevní autoritou, před níž měla znovu obhajovat pravost svého charismatu.
Od chvíle setkání s Chiarou vnímal hloubku jejího utrpení a její vnitřní temnotu, a právě na tomto základě pochopil, v čem spočívá jeho funkce církevního asistenta; poznal – nikoli jen „od ní“, ale na ní samotné – tajemství Ježíše opuštěného jako síly proměňující život a dávající nový význam všem hodnotám. Zůstal jednou z osob nejbližších Chiaře po celý její život a doprovázel ji při jejích mnohých duchovních zkouškách. To byla jeho nejdůležitější, ale nikoli jediná služba v rámci Hnutí.
Jiným řeholníkem, který významně ovlivnil život Hnutí fokoláre v tomto období, byl slovenský jezuita, tajný biskup a uprchlík z Československa P. Pavol Hnilica (1921–2006). Na Mariapoli v roce 1954 se prostřednictvím jednoho svého řádového spolubratra a pokrevního bratra jisté fokolarínky setkal s Chiarou a s několika dalšími (mezi nimi byl i P. Novo), aby jim na svém životním příběhu vylíčil situaci církve v komunistických zemích. Řekl, že se cítí být povolán ke službě církvi za železnou oponou a fokolaríny vnímá jako nástroj pro záchranu světa před nebezpečím komunismu.
Chiara byla jeho svědectvím oslovena, ale nesdílela jeho přílišný radikalismus. Pochopila, že boj proti tomuto zlu nemá mít formu přímého odporu, ale že skutečným nástrojem pro vítězství nad komunismem se má stát přítomnost Ježíše uprostřed společenství. Proto během mariapoli, 22. srpna 1954 při mši na svátek Neposkvrněného Srdce Panny Marie, kterou celebroval P. Hnilica (od Chiary dostal nové jméno Padre Maria), uzavřela malá skupina přítomných fokolarínů tajný pakt, nazývaný „spiknutí“, jímž každý z nich nabízel svůj život jako splátku za pád komunismu.
Plodem Hnilicových kontaktů s církevními autoritami byl vznik jakéhosi sekretariátu pro církev za železnou oponou, do něhož chtěl zapojit i kněze a řeholníky navázané na Hnutí fokoláre. Tak vznikla „Liga Mystici Corporis“, do jejíhož čela byl oficiálně jmenován polský biskup sídlící v Římě Josef Gawlina (1892–1964). Iniciativu podporovali i vlivní řeholníci naklonění Hnutí fokoláre, jako byl generální představený jezuitů (P. Janssens) a sekretář vatikánské Kongregace pro řeholníky (P. Larraona). V rámci tohoto projektu bylo v roce 1956 v Římě otevřeno „fokoláre“ pro kněze a řeholníky, které jejich řádoví představení dali k dispozici pro tento cíl.
Pod hlavičkou „Mystici Corporis“ probíhala na různých místech jednodenní evangelizační setkání s cílem duchovní formace, dnes bychom řekli sensibilizace, lidí pro situaci církve za železnou oponou. Hnutí vytvářelo pro tento účel několikačlenné týmy (tzv. „skvadry“), jejichž oficiální hlavou byl vždy kněz nebo řeholník a „duší“ byli laičtí fokolaríni a fokolarínky, včetně fofolarínů žijících v manželství. Tyto týmy měly určeny své oblasti, kam po dobu dvou let pravidelně vyjížděly; jejich činnost koordinovala Chiara, don Foresi a Padre Maria. Hnutí tak mohlo, navzdory různým restrikcím, rozvíjet oficiálně a pod církevní záštitou svou evangelizační aktivitu.
Dalším důsledkem Hnilicova nasazení pro církev za železnou oponou byl vznik komerční společnosti Orient Import Export, která měla pod rouškou obchodní činnosti propojovat Vatikán s umlčenou církví střední a východní Evropy, což se jí po několik let dařilo. Jednou z jejích hlavních postav byl fokolarín Guido Mirti (Cengia) (1921–1996), jehož mise skončila v roce 1963 několikaměsíčním uvězněním v Praze. Ale to už je jiný příběh. Padre Maria měl touhu vrátit se do zemí za železnou oponou spolu s fokolaríny. I když se tento plán podle jeho představ nikdy neuskutečnil, přesto zasel semena, která později přinesla v těchto končinách hojné plody.
Jiří Kratochvíl
Nové město 3/2022
Použitá literatura:
Bernhard Callebaut, La nascita dei Focolari; storia e sociologia di un carisma (1943-1965), Città Nuova, Roma 2017.
Maurizio Gentilini, Chiara Lubich, la vita dell’unità tra storia e profezia, Città Nuova, Roma 2019.
Lucia Abignente, “Qui c’è il dito di Dio”. Carlo de Ferrari e Chiara Lubich: il discernimento di un carisma, Città Nuova, Roma 2017.