Osudy fokolarína Guida Mirtiho (viz též Nové město č. 7 a 8/2022), zvaného Cengia v sobě nesou jak silnou duchovní dimenzi, tak i zajímavý příběh z dob komunistického režimu a pronásledované církve.  

Jeho situaci nelze nevidět s dalším velkým příběhem, a to biskupa Pavola Hnilici (1921–2006). Ten uprchl do zahraničí za dramatických okolností v prosinci roku 1951. Po příchodu do exilu se seznámil s charismatem Hnutí a začal se o něj více zajímat. První kontakty byly navázány v Dolomitech, místech prvních mariapolí, v létě 1954. Při mši, kterou zde Hnilica sloužil, vyslovila Chiara společně s přítomnými fokolaríny slib, že se stanou splátkami za pád železné opony, a to i obětí vlastního života. V roce 1955, kdy měl Guido Mirti vycestovat do zemí za železnou oponou, se s Hnilicou sešel a ten ho instruoval, s kým se má sejít. Jedním z kontaktů byl i Hnilicův bratr Josef. Do Československa pak Mirti dojížděl zhruba šestkrát do roka. V květnu 1961 byl také přítomný biskupskému svěcení, které udělil Dominik Kalata Petru Dubovskému (1921–2008). Dubovský je svou statečností určitě další velmi zajímavá osobnost církevního života u nás. Ve druhé polovině roku 1962 převzal od Petra Dubovského velkou zásilku, kterou dopravil do Říma, kde byly informace o situaci církve u nás. Tyto údaje byly velmi důležité, protože úřady ve Vatikánu měly jen mlhavou představu o tom, jak situace katolíků ve východním bloku vypadá.

Přitěžující okolností byla i skutečnost, že se v případě kontaktovaných duchovních jednalo o řeholníky, kteří nesměli po známé „Bartolomějské noci českých klášterů“ na jaře 1950 legálně vyvíjet žádnou činnost. Jednalo se převážně o příslušníky Tovaryšstva Ježíšova. Jezuité byli v tehdy vydávaných brožurách označováni za hlavní nositele protisocialistického jednání a za zdatné zákulisní manipulátory.

V sobotu 19. ledna 1963 odpoledne byl Mirti zadržen příslušníky Bezpečnosti v Maiselově ulici v Praze, kam šel navštívit Dubovského, který tehdy žil a pracoval v československé metropoli. Ten však byl v té době již několik týdnů vyšetřován a příslušníci, kteří Mirtiho již delší dobu sledovali, ho tak hned po odchodu zadrželi. Přitom podezření na Mirtiho aktivity vzniklo nejspíše ze souhry náhod, protože na jeho styky s lidmi z církevního prostředí upozornila československé soudruhy maďarská Bezpečnost. Proto se také dostal Cengia do jejich hledáčku. Hned při prvním večerním výslechu, který se odehrál v ruzyňské věznici, popřel, že by dělal nějakou ilegální činnost a uvedl, že se zde pouze stýkal s rodinami lidí, kteří žili v římském exilu, a chtěl je materiálně podpořit. Současně mu však poněkud přitížilo, že při osobní prohlídce u něj nalezli větší množství valut a řadu kontaktních adres do Prahy, Bratislavy a také do Maďarska. Z toho příslušníci StB odvozovali, že takto podporuje síť církevních aktivistů, zejména jezuitů. Jak sám uvedl při výslechu, hlavním cílem jeho činnosti bylo navazovat obchodní styky s československými firmami, které se zabývaly nejen výrobou a prodejem hraček, ale i vína nebo reprodukční techniky. Mirti svou společnost založil s dalšími členy Díla, aby tak mohli lépe proniknout za železnou oponu. Proto také první cesty směřovaly na Brněnský strojírenský veletrh, který sloužil právě k navazování komunikačních ekonomických sítí mezi Východem a Západem. V rámci vyšetřování se však začalo mnohem více hovořit také o jeho duchovních aktivitách, neboť se toto téma stalo nosnou linií dalšího vyšetřování. Vypovídali o nich totiž někteří lidé, s nimiž se v Praze setkával. Jedna svědkyně vyšetřovateli řekla: „Mirti v průběhu rozhovoru prohlásil, že je velmi nábožensky založen, že vykonává ranní a večerní modlitby, chodí pravidelně ke zpovědi a přijímání. Dále se zmínil o tom, že je ve stálém styku v Římě s členy jisté náboženské katolické řehole, kterou pravděpodobně konkrétně nejmenoval, protože se na to nemohu upamatovat.“ Mirti podle ní také prohlašoval, že zřízení, které neuznává náboženství, nemůže mít dlouhého trvání. Vyšetřovatelé se ujali tohoto zjištění a soustředili se hlavně na jeho tajnou církevní činnost, což vyplývalo i z dalšího vývoje vyšetřování Státní bezpečnosti. V jeho průběhu byl charakter skutku překvalifikován a Cengia byl obviněn z napomáhání podvracení republiky, za což mu hrozil přece jen menší trest vězení, než přímo za rozvracení státu, které bylo ve spise na začátku. Jistou polehčující okolností byl fakt, že se mu podařilo StB ujistit, že byl přesvědčen, že nedělá nic, co by odporovalo československé legislativě. Na základě intervence italských komunistických politiků byl po téměř třech měsících ve vazbě odsouzen ke čtyřletému trestu, ale z republiky ho vyhostili. Důvodem zásahu do případu Mirti byly italské parlamentní volby, které se konaly na konci dubna, a komunisté v nich čekali slušný výsledek. Rozhodně nechtěli v rámci kampaně žádnou kaňku v podobě věznění Itala v zemi moskevského bloku. V těchto volbách křesťanští demokraté skutečně utrpěli poměrně velké ztráty, zatímco italští komunisté si v parlamentu výrazně polepšili. Poté, co byl Cengia vyhoštěn, soud s dalšími obviněnými proběhl ve dnech 9.–10. dubna 1963 v Praze, přičemž nejvyšší trest – ve výši šesti let – dostal Peter Dubovský.

To vše se již odehrávalo v době, kdy začal druhý vatikánský koncil a připravovala se první jednání mezi Vatikánem a československou vládou, poté co byly přerušeny diplomatické styky. Pro československé poměry to však žádný významný předěl neznamenalo, snad jen s výjimkou zrušení striktní internace pro biskupy jako byl Josef Beran a další. Možnosti veřejného náboženského působení zůstaly kategoricky omezeny. Vyjednávání Vatikánu se socialistickými zeměmi v první polovině 60. let našlo úspěch v Maďarsku nebo v Jugoslávii, ale rozhovory v Československu byly velmi obtížné. Českoslovenští představitelé zasedali k diplomatickému stolu s výslovným pokynem hrát na čas, odmítat jakékoliv ústupky a přijímat pouze to, co slibovalo jednostranné výhody socialistickému státu.

Cengia po návratu do Říma působil hlavně na asijském kontinentu, například na Filipínách. Co se týká dalších odsouzených v jeho případě, všichni museli strávit ve vězení většinu trestu a teprve v době pražského jara, v květnu 1968, byl propuštěn z vězení i poslední z nich. Biskup Dubovský, s nímž Cengia udržoval asi nejčilejší styky, se pak za normalizace stáhl do ústraní. Přijal možnost odejít na odlehlé místo do pastorace u Handlové. Podle představitele slovenského církevního disentu Františka Mikloška to bylo hlavně z toho důvodu, že v říjnu 1967 vysvětil tajně, ale se souhlasem papeže Pavla VI., na biskupa Jana Blahu (1938–2012), který o den později udělil svěcení Felixu M. Davídkovi, na něž své pravomoci přenesl. Z toho se pak vytvářela specifická linie tajné církve, společenství Koinótés, s dalšími svěceními. To však vyvolávalo nespokojenost ve Vatikánu, který se kriticky obracel i na Františka Tomáška, aby tuto činnost omezil. Dubovský byl pak za toto svěcení velmi kriticky hodnocen, přestože bylo kanonicky platné.

Jaroslav Šebek, historik

Nové město 9/2022