Ilustrační foto: Robert Broadie, Wikipedie, Interiér chrámu svatého Vladimíra v Kyjevě

Těsně před agresí ruské armády na Ukrajinu letos v únoru pronesl ruský vládce Putin projev, kde deklaroval, že Ukrajina v podstatě nikdy neexistovala, že se jedná o umělý útvar, jemuž vdechla život až sovětská komunistická říše. My s naší historickou zkušeností v těchto slovech můžeme nalézat určité paralely s argumenty Hitlera v době mnichovské krize v roce 1938, kdy odůvodňoval příslušnost pohraničí k Německé říši. Putin se svými konstrukty směrem k ukrajinské státnosti nepřišel až těsně před vojenskou invazí, ale už v červenci minulého roku, kdy se asi už rodila myšlenka na nynější invazi. Je potřeba říci, že v tomto směru hraje na struny, na něž část Rusů slyší, neboť nedokáže vnímat Ukrajince jako samostatný národ, ale vidí v nich tak trochu mladší sourozence, o které je třeba se postarat.

Prvním státním útvarem na dnešním ukrajinském území byla Kyjevská Rus, na jejíž existenci se odvolávají Rusové i Ukrajinci. O etnickém charakteru tohoto státu v našem smyslu však nemůžeme vůbec hovořit. Pokud se podíváme do dalších historických peripetií, tak v nich najdeme již od středověké minulosti mnoho mocensko-politických vlivů, které se promítaly do jejího moderního vývoje. Najdeme tam vlivy polské, litevské, osmanské, vazby na Rakousko-Uhersko, a samozřejmě ve velké míře i ty ruské, na něž se Putin ve svých úvahách často odvolává.

Důležitým datem je pak rok 1654, kdy Bohdan Chmelnickij uzavřel smlouvu, podle níž se levobřežní (podle řeky Dněpr) část ukrajinského území připojila k carskému Rusku. Postupně tak vzniká rozdělení Ukrajiny na její západní část, která je více pod vlivem západní kultury, a východní díl s ruskými vlivy. Novodobá ukrajinská identita se začala formovat v polovině 19. století, přičemž se jí carské Rusko snažilo potlačit. Bolševická revoluce povzbudila ukrajinské snahy o autonomii, ale ty skončily přičleněním východní Ukrajiny k Sovětskému svazu v roce 1922, přičemž zde ve 30. letech v důsledku kolektivizačních Stalinových experimentů záměrně propukl hladomor, jemuž padlo za oběť tři miliony lidí.

Mnoho traumatizujících zkušeností pak na Ukrajinu přinesla druhá světová válka. Nacionální záště vyhrotily zejména zločiny, kterých se zvláště na Židech a na Polácích dopouštěli členové Ukrajinské povstalecké armády, lidově nazývaní banderovci. Dopady těchto strašlivých zkušeností jsou v současné době využívány ruskou propagandou, která s odkazem na tyto krvavé události hovoří o současném ukrajinském vedení jako o „nacistech“, čímž se ho snaží odlidštit a vsugerovat veřejnosti dojem, že válka je vedena proti negativním symbolům minulosti. Podobná rétorika byla ostatně použita i v rámci anexe Krymu. Je potřeba rovněž říci, že k porušování klidu zbraní docházelo v posledních osmi letech na východě Ukrajiny z obou stran, ale pomyslnou červenou čáru překročil a zahájení vojenské agrese udělal Putin, který tak nese hlavní zodpovědnost za nynější válku.

Tendence k rozdělování země se promítly i do náboženských poměrů, neboť na západě země převažuje řeckokatolická církev, ve zbytku je dominantní ortodoxie, kterou představuje Pravoslavná církev Ukrajiny, jež se jako samostatný subjekt ustavila oficiálně na začátku roku 2019 a reprezentuje největší počet věřících. Zvláště mezi ruskojazyčným obyvatelstvem Ukrajiny má však podporu i ruská pravoslavná církev moskevského patriarchátu, přičemž obě ortodoxní církve jsou mezi sebou v napětí. Navíc moskevský patriarcha Kirill Putina podporuje v narativu, že Rusko nyní hájí civilizační hodnoty proti dekadentnímu a zvrhlému Západu a někteří ruští pravoslavní sdílejí i pseudohistorickou tezi o tom, že Ukrajina má přirozeně patřit k Rusku.

Jaroslav Šebek, historik