Pod Hlubokou nad Vltavou jsem onehdy maloval plátno u přehrady na řece Vltavě, zajišťující dostatek chladící vody pro temelínskou elektrárnu. Klidná hladina vodní plochy. Na protějším skalnatém břehu zapustily kořeny borovice. Horký letní den a přede mnou asfaltová silnice vedoucí odnikud do desítek metrů hlubiny přehrady. Říká se s nadsázkou, že malíř jihočeských motivů má z malby v plenéru několikanásobný užitek: prožije krásnou chvíli v náruči Boží přírody, osvěží se koupelí a ještě obrazem udělá někomu radost.

Co ale skrývá hloubka několika desítek metrů? Tady pulzoval před desítkami let čilý život. Po Vltavě dopravovali voraři kmeny ze šumavských hvozdů ku Praze, pila, mlýn, vodní elektrárna. Polnosti, louky kolem zaniklé obce. Historie život vsi nemilosrdně zadusila, kolik bolesti a hořkosti vykořenění starousedlíků přineslo? Těžko odměřit, vyčíslit – opouštění není pro nikoho snadné. I milé vzpomínky svazují.

Víra v lásku dá projít i temnotou. Minuly desítky let. Přichází nová doba a nová generace osadníků, kteří se citlivě snaží navázat na historické kořeny svých rodů. Začínají se scházet, znovu vybudovali a vysvětili kapičku nad hladinou – základy zůstaly na dně přehradní nádrže. Někdo dal kámen, někdo cihly, jiný přiložil ruku a zednický um. Pravidelně slaví výročí poutě mší svatou, učí se budovat nové vztahy. Sejde se stovka rodáků a přátel.

Při Poslední večeři Pán apoštolům neodkazuje majetek, ale myje jim nohy. Jaké hodnoty jsou pro nás důležité?

Petr Ettler