V minulých číslech jsme psali o složité situaci a nejisté budoucnosti Hnutí fokoláre v době jeho zkoumání Svatým oficiem a Italskou biskupskou konferencí v 50. letech 20. století. I navzdory tomu život šel nezadržitelně dál a k tisícovkám lidí, kteří se s Hnutím tehdy setkávali, patřili i českoslovenští exulanti. Již jsme se zmínili o biskupovi Pavlu Hnilicovi a jeho významu nejen pro Hnutí, ale i pro samotné vedení církve, pro něž se stal jedním z důležitých hlasů umlčené církve.

Český a slovenský katolický exil vykazoval bohatou publikační činnost. Jedním z jeho důležitých periodik byl časopis Nový život vycházející v letech 1949-2001. O jeho kvalitě svědčí některá jména těch, kdo v něm publikovali: kardinál Josef Beran, spisovatel Jan Čep, teolog Tomáš Špidlík, opat Anastáz Opasek a další.

V prvním čísle Nového života z roku 1954 se objevila pravděpodobně nejstarší zpráva o Hnutí fokoláre v češtině, kterou uvádíme v plném znění. Její autor Josef Stránský je téměř jistě jeden z českých exulantů, ale podrobnosti o něm se nám nepodařilo zjistit. Jeho text svědčí o atmosféře, která v Hnutí panovala, i o tom, jak bylo vnímáno ostatními.

Časopis Nový život

REPORTÁŽ O ŠŤASTNÝCH LIDECH

Slyšeli jste něco o novém hnutí zvaném „Focolare“? Sotva, neboť se ničeho o něm nedočtete v tisku, ani neuslyšíte v rozhlase. V moderním světě upozorní na sebe jen ten, kdo více křičí. „Focolare“ však není ani nový filosofický systém, ani nová politická organizace, tím méně masové hnutí, které by razilo novou cestu k uklidnění rozbouřeného světa hlučným programem. „Focolare“, jako každé velké dílo, roste v skrytu. Má v sobě něco charismatického, a čtenář se bude marně namáhat, aby je zařadil mezi obyčejná, byť i originální hnutí, jež zrodilo naše století. Mnohému pozorovateli zvenčí se bude snad zdát toto hnutí jaksi nepřístupné a do jisté míry nesympatické, právě pro jeho nenápadnost a naprostý nedostatek určitého vnějšího aparátu, organisace, vykřičeného programu. Stačí však poznat důkladněji jeho ducha a ideál, abychom byli nuceni se vážně zamyslit nad jeho posláním.

Klára Lubiková vypravuje.

Uplynulo sotva osm let od jeho počátků. Kdo znal tehdy v Tridentě prostou, až bázlivou dívku, ne více než dvacetiletou, Kláru Lubikovou, nebyl by tušil v ní průkopnici díla, které jistě přesahuje její schopnosti. „Jednoho dne ke konci války“, vypráví mi zcela nenuceně, „když jsem musila s maminkou znovu do protileteckého krytu a po návratu jsme nalezli náš rodný dům v troskách, proniklo náhle mou duší živelné poznání pod dojmem událostí – že všechno zde na světě je tak vratké a nejisté, každou chvíli stojíme tváří v tvář smrti. Co nás zachrání v tomto okamžiku nabitém nenávistí a lidskou zlobou?  A v tom jsem po prvé pochopila jasně důležitost a hloubku největšího přikázání křesťanství – lásky. A jelikož jsem cítila živelnou potřebu naplnit přítomný okamžik – budoucnost byla tak nejistá, zvláště v ony dny válečné hrůzy – tou největší hodnotou, které jsem byla schopna dosáhnout svými skrovnými silami, začala jsem žít okamžitě toto největší přikázání. Nevěděla jsem, že milovat je tak snadné. Láska však mi přinesla zároveň i světlo, abych pochopila její cíl.  Budeme-li se navzájem milovat, nejen že vytvoříme jednu velkou rodinu a překleneme tak všechny rozdíly ras, povah, názorů, nýbrž přinutíme Krista, aby přišel znovu mezi nás a přinesl pokoj, který svět marně hledá. Neřekl přece On sám: Kde jsou dva neb tři shromážděni ve jménu mém, já jsem uprostřed nich? Či nejsou tato slova stejně pravdivá jako i slova: „Toto je tělo mé“, po nichž je Kristus skutečně přítomen mezi námi? „Udržovat Krista mezi námi“ je tedy cílem našeho hnutí. Brzy však jsme poznali, že láska je v základě oběť, neboť největší lásku má ten, kdo dá všechno a nežádá ničeho pro sebe. Kde však hledat sílu pro tento méně snadný projev lásky? Ku podivu, nalezla jsem ji brzy v tajemství „Ježíše opuštěného“. Poznala jsem, že v nejtragičtějším okamžiku Kristova života zde na zemi, kdy vyvrcholila Jeho láska k nám, vyvrcholila i Jeho oběť. Zatím co Ježíš obětoval a dával nám, co Mu jako člověku bylo nejdražší – život – tento největší projev lásky byl provázen opuštěností samým Otcem, největší obětí. Je možné, aby přinesl člověk větší oběť?  Tyto dvě pravdy se staly základními pilíři našeho ideálu: „tenere Gesù in mezzo“, udržovat Ježíše mezi námi a „Gesú abbandonato“. Ježíš opuštěný, jsou hesla, která uslyšíte často v rozhovoru s našimi „fokolaristy“. Jsou naší charakteristikou a naší silou v boji proti nám samým, proti světu a proti všem překážkám, které se stavějí našemu ideálu do cesty“.

Náboženský romantismus?

Čtenář si snad učiní aspoň mlhavý úsudek o duchovním základu „Focolare“, tohoto „krbu“ či „ohniska lásky“, jak bychom je mohli též nazvat. Domníval jsem se, že nestačí jen pohled na duchovní profil tohoto hnutí, abychom si o něm mohli učinit konkrétnější úsudek. Přiznávám se, že toto vše činilo na mne trochu dojem určitého náboženského romantismu, který by mohl být snadno plodem umělecky zabarvené italské povahy.  Což zde není křesťanství už dva tisíce let a nesnaží se všemi možnými prostředky provádět tentýž ideál? Kolik řádů, kongregací; hnutí a akcí se zrodilo v Církvi právě k tomuto cíli?

„A výsledek? Nezapomněli snad mnozí z nich, že lásku nestačí jen hlásat, že je potřebí lásku především uvést do života?“, odpovídá mi jednoduše Klára Lubiková. Nechceme nic jiného než provádět do důsledků Kristovo přikázání lásky. Snažíme se v každém prostředí a v každé situaci, v rodinách, v továrnách, ve školách, v úřadech, na ulicích, mezi přáteli i nepřáteli šířit teplo, kterým je rozehřáto naše srdce. Abychom udrželi toto teplo lásky a byli jisti, že Kristus je ustavičně s námi, sdružujeme se do malých skupin a vedeme společný život.“

Ideál přitahuje

Čím více jsem vnikal do ducha těchto šťastných a nadšených lidí, tím více jsem byl přitahován tímto ideálem. Je to osud všech, kdo se přiblíží k tomuto hnutí. Neměl jsem pokoje, dokud jsem se na vlastní oči nepřesvědčil, že jejich život odpovídá ideálu. Zaklepal jsem nedávno na dveře mužského „Focolare“ v Tridentě. Nalezl jsem pohromadě malou skupinu asi deseti většinou mladých mužů. Dělník, profesor, lékař, student, bohoslovec ze všech koutů Itálie mi tisknou ruku s takovou srdečností, jako bychom spolu vyrostli. A potom mi vyprávějí své zkušenosti osobní, bohaté a zajímavé. „Lásce nikdo nemůže odolat“, zakončuje „svůj případ“ bývalý nadšený a horlivý komunista, dnes jeden z nejlepších apoštolů tohoto hnutí ve svém prostředí.

Zde tedy žije malá skupina nenápadných lidí, ale jejich příklad působí více než sebeučenější apologie. Každý z nich má své povolání, z kterého žijí, prakticky se však vydržují finančně navzájem. Náš rozhovor se protáhl až k poledni. Pozvali mne k jídlu, které si sami vždy připravují. Překvapil mě jejich jednoduchý způsob života. Odcházel jsem zamyšlen. Jak málo je potřebí k šťastnému a spokojenému životu.

Téhož ducha upřímného porozumění a lásky, který marně hledáme ve světě a který někdy schází i v řeholních rodinách, jsem nalezl ve všech ostatních střediscích, jak ženských, tak mužských. Dnes žije v těchto střediscích v Italii asi 150 většinou mladých mužů a dívek, samozřejmě odděleně. „Ideál“ přitahuje stále více a více osob, které pod jeho vlivem mění svůj dosavadní způsob života a stávají se stoprocentními křesťany. Tito, i když nežijí společně s ostatními ve „Focolare“, jsou ustavičně s ním ve spojení. Ve větších italských městech můžeme nalézt vždy aspoň jedno středisko, mužské nebo ženské.  Tak na př. v Miláně, Tridentě, Roveretu, Bologni, Florencii, Římě, Neapoli, Palermě, Syrakusách a jinde. První středisko zahraniční je v Innsbrucku v Rakousku, třebaže ideál je znám i za mořem.

Svoboda Božích dětí

K originalitě hnutí nutno přičíst především způsob organisace. Nemá vlastně organisace, ani stanov, pravidel nebo slibů. Členové, žijící společně, jsou sice všichni svobodni – závazek manželský je tedy překážkou ke vstupu do „focolare“ – ale nezavazují se k žádné určité formě náboženského života. Věnují denně určitý čas rozjímavé modlitbě a zpytování svědomí, jsou pokud možná každý den přítomni mši svaté a přistupují též denně k sv. přijímání. Modlí se každý den růženec soukromě. Kromě těchto požadavků nejzákladnějších každého dokonalejšího způsobu křesťanského života marně bychom hledali jiné náboženské úkony. Jednotlivá střediska mají sice svého vedoucího nebo vedoucí, ale lze těžko mluvit o nějaké pevné organisaci. Člen, který nejvíce vyniká v lásce a službě blíženské, se stává samočinně jakýmsi „duchovním“ vedoucím kroužku. Hlavní středisko je v Římě a je representováno navenek samou průkopnicí, o níž jsem mluvil výše.  Další rozvoj hnutí si však jistě vyžádá později řešení konkretnějšího způsobu organisace.

Co tomu říká Církev?

Nemohu pominout mlčením na konec ještě jednu důležitou otázku. Jak se staví Církev k tomuto hnutí? Netřeba příliš zdůrazňovat, že hnutí nalezlo v začátcích mnoho nepřátel i v řadách kléru. Mnozí se obávali, že stojíme před hnutím, které bude v ustavičném konfliktu s církevními organisacemi, zvláště Kat.  akcí. Nechyběly ani různé pomlouvačné hlasy, především v tridentské diecési, kde se hnutí zrodilo.  Věc přišla tak daleko, že byla ustanovena zvláštní církevní (diecésní komise), která měla soudně prozkoumat celou záležitost v souvislosti s tímto hnutím, a tím rozhodnout o jeho bytí či nebytí.  Nebylo však nalezeno nic, co by i v nejmenším odporovalo katolické morálce a katolickému učení, právě naopak. Tím byl dán mlčky souhlas k dalšímu rozvoji. Nechtějme však autoritativního prohlášení Církve o hnutí, které si nečiní nároku na zvláštní postavení mezi ostatními hnutími a organisacemi, jež se zrodily v lůně Církve.

Co přinese toto hnutí Italii, Církvi a světu?  Je velmi nesnadné psát dějiny budoucnosti. Vzpomínám si na slova na slova nejd. arcibiskupa tridentského, která pronesl při jisté příležitosti k členům tohoto hnutí: „Vaše hnutí zachrání svět!“ „Váš ideál obnoví tvářnost země!“

Římští „fokolaristé“ se scházejí pravidelně každou neděli v katakombách sv. Priscily k svaté oběti, a kdykoliv jsem byl přítomen, nemohl jsem se ubránit dojmu hluboké symboliky, jež se skrývá za tímto faktem. Mluvíme o „katakombách“ Církve v našich zemích. Neměli bychom však častěji dnes sami dobrovolně „sestupovat“ do katakomb? Či nemělo by nás skutečně potěšit, že se rozvíjí i v t. zv. „svobodném světě“ hnutí, které sjednocuje, usmiřuje, oživuje a vrací klid nešťastným duším? Chcete-li poznat šťastné lidi, seznamte se s „fokolaristy“!

Jos. Stránský