Foto: Ekumenického setkání s Chiarou se v roce 1998 zúčastnili také kardinál Miloslav Vlk a emeritní zemský biskup evangelicko-luteránské církve v Bavorsku Johannes Hanselmann.

V týdnu modliteb za jednotu křesťanů přinášíme zamyšlení, část projevu Chiary Lubichové z roku 1998 v evangelickém kostele v Augsburgu, který se týká cesty církví k jednotě.

„Nic není na světě naléhavější než silný proud lásky,“ řekla Chiara Lubichová 29. listopadu 1998 ve svém projevu při ekumenické modlitbě v historickém evangelickém kostele sv. Anny v Augsburgu u příležitosti ekumenického setkání biskupů za přítomnosti 800 věřících. Tehdy si určitě nedokázala představit, že o rok později podepíší luteráni a katolíci na stejném místě historické Společné prohlášení k nauce o ospravedlnění (31. října 1999).

On, protože je Láska, nás také volá k lásce.

Pokud my křesťané pohlédneme na naši dvoutisíciletou historii, a zejména na historii druhého tisíciletí, nemůžeme se ubránit smutku, když konstatujeme, že byla často sledem nedorozumění, sporů a bojů. Vinu za to nesou jistě historické, kulturní, politické, geografické a společenské události, ale také ztráta toho, co křesťany typicky sjednocuje: lásky. Přesně tak.

Abychom se tedy dnes mohli pokusit odčinit tak závažné zlo, musíme mít na paměti princip naší společné víry: Boha. On, protože je Láska, nás také volá k lásce. (…)

Ve světle Boha, který je Láska

V těchto časech se mi zdá, že právě on, Bůh Láska, se musí v jistém smyslu znovu ukázat nejen nám jednotlivým křesťanům, ale také církvím, které tvoříme. On miluje církve za to, jak se v dějinách chovaly podle plánu, který s nimi měl Bůh, ale také – a v tom spočívá krása Božího milosrdenství – je miluje i tehdy, když se tak nechovaly a dopustily rozdělení, avšak jen když nyní usilují o plné společenství s ostatními církvemi.

Toto velmi utěšující přesvědčení vyplývá z textu Jana Pavla II., který důvěřuje Tomu, který ze zla vytěží dobro. Na otázku: „Proč Duch Svatý dopustil všechna tato rozdělení?“, i když připustil, že to mohlo být kvůli našim hříchům, dodal: „Nebylo by tedy možné, že i rozdělení jsou (…)  cestou, která církev vedla a vede k objevování ohromného bohatství Kristova evangelia (…)? Možná,“ pokračuje papež, „by tyto poklady jinak nemohly vyjít na světlo…“1

Musíme tedy věřit, že Bůh je Láska i pro církve.

Taková láska, která církve podněcuje, aby se každá stávala darem pro ostatní tak, aby v církvi budoucnosti bylo možné předpokládat, že pravda bude jedna jediná, ale vyjadřovaná různými způsoby, viděná z různých úhlů a zkrášlena mnoha interpretacemi.

Vzájemná láska mezi církvemi

Ale pokud nás Bůh miluje, nemůžeme jistě zůstat nečinní tváří v tvář takové božské dobrotivosti; jako praví synové a dcery musíme jeho lásku opětovat i jako církev.

V průběhu staletí každá církev určitým způsobem zkameněla sama v sobě důsledkem neustálých vln lhostejnosti a nepochopení, ne-li vzájemné nenávisti. Každá tedy potřebuje dávku lásky navíc. Tedy láska – láska k druhým církvím a vzájemná láska mezi církvemi. Taková láska, která církve podněcuje, aby se každá stávala darem pro ostatní tak, aby v církvi budoucnosti bylo možné předpokládat, že pravda bude jedna jediná, ale vyjadřovaná různými způsoby, viděná z různých úhlů a zkrášlena mnoha interpretacemi.

Opuštěný Ježíš, hvězda ekumenické cesty

Vzájemná láska je však skutečně evangelijní, a proto má cenu, tehdy, je-li uskutečňovaná v míře, kterou si přál Ježíš, když řekl: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“ (Jan 15,12) „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13). A on za nás dal svůj život. Při svém umučení a smrti netrpěl pouze agónií v zahradě, bičováním, korunováním trnovou korunou, ale též svou vrcholnou bolestí, kterou vyjádřil výkřikem: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46). (…)

Ale pokud tomu tak je, nebude těžké vidět v něm, právě v něm, opuštěném Ježíši, nejjasnější hvězdu, která má osvětlovat naši ekumenickou cestu.

Zdá se, že ekumenická práce bude skutečně plodná v míře, v jaké ti, kdo se jí věnují, uvidí v ukřižovaném a opuštěném Kristu, který se znovu odevzdává Otci, klíč k pochopení každé nejednoty a k obnovení jednoty.

Zdá se, že ekumenická práce bude skutečně plodná v míře, v jaké ti, kdo se jí věnují, uvidí v ukřižovaném a opuštěném Kristu, který se znovu odevzdává Otci, klíč k pochopení každé nejednoty a k obnovení jednoty. Ti, kdo tak činí, v něm nacházejí světlo a sílu, aby se nezastavovali v traumatu a v trhlině rozdělení, ale  stále ji překračovali a nacházeli nápravu, všemožnou nápravu.

Ježíš mezi křesťany různých církví

Vzájemná láska žitá v této míře tak vede k uskutečnění jednoty. A žitá jednota působí něco, co je též závažnou skutečností pro živý ekumenismus. Jedná se o přítomnost Ježíše mezi více osobami, ve společenství. „Kde jsou dva nebo tři,“ řekl Ježíš, „shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20) Ježíš mezi katolíkem a evangelíkem, kteří se milují, mezi anglikány a pravoslavnými, mezi arménkou a reformovanou, které se milují. Kolik pokoje už teď, kolik světla pro správnou ekumenickou cestu!

Ježíš uprostřed nás je mimo jiné darem, který činí méně bolestným čekání na dobu, kdy ho budeme všichni sdílet pod eucharistickými podobami.

Ježíš uprostřed nás je mimo jiné darem, který činí méně bolestným čekání na dobu, kdy ho budeme všichni sdílet pod eucharistickými podobami.

Dále je zapotřebí velké lásky k Duchu Svatému, Lásce, která se stala osobou. On spojuje v jednotu osoby Nejsvětější Trojice a je poutem mezi údy mystického těla.

Vím také ze zkušenosti, že pokud budeme všichni takto žít, přinese to výjimečné plody a bude to mít především jeden zvláštní účinek: když budeme společně prožívat tyto různé aspekty našeho křesťanství, pocítíme, že již nyní v jistém smyslu tvoříme jeden křesťanský lid, který může být kvasem pro plné společenství mezi církvemi.

Chiara Lubichová

(Převzato z italského časopisu Ekklesía 3/2025, str. 3-4)

Nové město 1/2026

_________________

1. Jan Pavel II., Překročit práh naděje, Tok, 1995.