Foto: Unsplash

S mnoha milióny lidí na celém světě jsem sledoval v malé rodné vesničce mého otce zahájení 33. olympijských her v Paříži. Představitelé Francie slibovali velkolepou show a „něco” mimořádného, co ještě olympijské hry nezažily.

Byl jsem zvědavý a po skončení „slavnostního” zahajovacího večera s mnoha loděmi na Sieně, se mi do srdce vkradl smutek a zklamání, nikoliv však beznaděje.

Nejsem umělecký kritik, ale z mého pohledu některá umělecká vystoupení byla odrazem a dovolte mi říci i představením současné hedonistické a dekadentní společnosti. Parodie na Poslední večeři Leonarda da Vinciho bylo asi vyvrcholením, kam je společnost ochotna zajít a dělat „jakoby se nic nestalo”…

Byla to urážka, bylo to zklamání, bylo to smutné rozčarování a pro mnohé asi také pokažení dojmu z uvítacího ceremoniálu. Nezakrývám, že jsem ke zklamaným a rozčarovaným divákům patřil i já.

Ale vůbec mě nezalila beznaděje nebo zoufalství. Ten pohled na „umělecké” představy a zvláště na parodii Poslední večeře byly pro mě pohledem na kříž a na Toho, který na něm visí.

Nelíbily se mi, vyvolávaly ve mně nechuť a až odpor. Byly pokřivené, v některých momentech podle mě neměly s uměním nic společného, nic krásného v nich nebylo.

Ale to samé zažívám při svém “lidském” pohledu na kříž a na Ježíše, který tam visí a křičí… Vůbec není pěkný, je to pohled na někoho, ve kterém není nic krásného, ten, na koho se dívám vyvolává až odpor…

A tak jsem se díval na „umělecké” obrazy ze zahájení olympijských her jako na kříž, na kterém vůbec není nic pěkného, ale visí na něm Ježíš. Proto jsem se pohled na účastníky těchto „uměleckých” obrazů nad Seinou snažil změnit na pohled na kříž a na Toho, který na něm visí.

Zároveň mi to dodalo inspiraci a i sílu všechny tyto lidi zahrnout do svých modliteb, aby i oni se jednou mohli upřímně podívat na kříž, na kterém Někdo zemřel – i za ně…

Martin Uher