Foto: Pixabay

Vracel jsem se z cesty na Slovensko a v nádrži docházel benzín. Tak jsem se pro jistotu zastavil na čerpací stanici ještě před státní hranicí. Chtěl jsem zaplatit a… částka z bankovní karty neprošla. To se mi s touto kartou stalo již opakovaně… Naštěstí jsem měl druhou, takže platba pak proběhla.

Ale seděl jsem v autě a říkal si: „Zase je to zablokované…“ a už jsem plánoval, kdy budu muset znovu do banky, abych kartu odblokoval. Ale tentokrát jsem byl rozhodnutý, že si kartu, na základě nedávných zkušeností, nechám vyměnit.

A tak jsem se asi za dva dny ráno vydal do banky. Občas se mi stává, že od rána mám v sobě něco, co by se dalo popsat jako „bez elánu, bez nadšení“, všechno se zdá být šedivé…

Tak to bylo i v ten den, kdy jsem šel do banky.

Ale tam se mě ochotně ujala paní, všechno se mnou prošla, odblokovala kartu a šla se mnou k bankomatu ověřit, že je karta funkční. Zadali jsme „zůstatek na účtu“ a… karta byla opět zablokovaná… Jako bych si v duchu říkal, že „přece jenom je potřeba ji vyměnit“…

Paní byla překvapená, vrátila se se mnou ke stolu s počítačem a chtěla kartu znovu telefonicky odblokovat. Nemohla se ale dovolat na ústřednu, tak říká: „Víte co, požádáme o novou kartu“. Jednalo se o poměrně jednoduchou záležitost. Ale paní byla pozorná, vysvětlila mi další věci a pomohla mi kartu – už tu novou – nastavit v mobilu, abych ji už mohl používat. Její vstřícnost postupně měnila můj ranní „šedivý“ pohled do pohledu nového, jasnějšího, světlejšího a já začal mít „chuť žít“, radostně prožívat den.

Když jsem vyšel z banky, všechno se mi zdálo barevnější, začala jsem se usmívat a měl jsem chuť něco dělat. Více peněz jsem ten den v bance nezískal. Ale díky paní, která mi ještě dala svou vizitku, kdybych měl problém, jsem „vydělal“ – klid, radost, chuť něco dělat, i když na začátku všeho byla zablokovaná bankovní karta…

Stačilo, že se mi věnovala, pomohla mi a byla vstřícná…

Stačilo málo a já, myslím, získal hodně…

Martin Uher