Asi jsem už opravdu starý. Nejvýznamnější společenskou událostí se pro mě stávají pohřby. Je to na pováženou. Přestávám si dělat větší plány, zbavuji se knih, které už nestihnu přečíst. Někteří mí kamarádi, vrstevníci, píší paměti! Docela tomu rozumím. Té potřebě nahlédnout svůj život z větší perspektivy, podívat se na něj s odstupem, udělat inventuru, pochopit jeho smysl. Momentálně smysl a hodnotu toho svého moc nevidím. Mnoho sil mě stojí pouhé zdolávání vlastních omezení. Na nic víc už často nemám. A takové nářky slýchám ze všech stran. Společně se svými generačními druhy se dožíváme  rozličných nemocí, ztráty pružnosti těla i mozku, ztráty trpělivosti a nadhledu. A k tomu ještě ta mužská ješitnost. Potřeba být ceněn, uznán a slyšen. Jemně mně to zrcadlí a připomíná moje drahá polovička Eva. Ne vždy to dostatečně oceňuji, ale je to dar. Pohled z jiné strany, z ženského břehu. Pohled konkrétní, rozlišující to podstatné, scelující. Umiňuji si na sobě v tomto směru pracovat a něco měnit.

Po změně volá i církev. Možná ji také ohrožuje stáří. Je také vyčerpaná ze sebe sama, z přemáhání vlastních omezení, chorob, ztráty pružnosti, trpělivosti a nadhledu. A mužská ješitnost? … Možná by jí též prospěl pohled  z ženského břehu. Zdá se, že papež František o něj stojí. Proto svolává synodu a v jejím rámci chce naslouchat laikům. Je to nové a odvážné. Najednou jsme bráni vážně, jsme vtaženi do hry. Jak to bude uskutečněno v praxi, je druhá věc. Na tuto roli totiž nejsme připraveni. Ukáže se to v synodních kroužcích, z nichž by měly vzejít podněty. Kolem slyším spíše skeptické hlasy a též mám pochyby. Jak to udělat, abychom pouze intelektuálně a vytříbeně nehovořili? Nebo naopak, abychom se nehádali? Jak zapojit ty, kteří na mluvení moc nejsou, ale církev žijí? Projdou i ty ožehavé pohledy až k papeži a synodním otcům? Otázek je více.

S Evou máme za sebou druhé kolo našeho ekumenického synodního kroužku. Skoro nic v něm neprobíhalo dle doporučené osnovy. V roli moderátora jsem si chvílemi připadal jako ouřada, který chce ostatní jen omezovat. Asi po hodině jsem to vzdal. Výpovědi, které zazněly, byly různé. Některé šly do hloubky, některé byly hodně osobní a bolestné; ty se nám zdály nejcennější. Večer po setkání jsme seděli doma a měli zase radost a chuť něco pro farnost dělat. Zdá se, že duch vane a vznáší se nad vyřčenými slovy. Že ani tak nejde o naše moudra, ale hnutí srdce, ke kterým dochází.

Napsal a kresbou doprovodil Petr Štěpán

Nové město 2/2022