Kdo by nesnil o celistvosti, o nevinnosti? A kdo netrpí rozpolceností, rozpory, roztříštěností, kdo není zasažen rozkoly způsobenými zlem a osobním i kolektivním hříchem? Jsme však stvořeni k něčemu jinému!

Nezapomenutelná pro mě zůstává jubilejní mše kněží v roce 2000. Stál jsem uprostřed Svatopetrského náměstí, kde je stále rušno a je těžké se soustředit. Zatímco se rozdávalo svaté přijímání a papež Wojtyla byl pohroužen do modlitby, na celém náměstí se rozhostilo nevysvětlitelné ticho. To se opakovalo o několik týdnů později na Světovém dni mládeže, kterého se zúčastnily dva miliony mladých lidí. Ve chvíli adorace eucharistie na konci vigilie bylo kolem nás stejné ticho a usebrání, a přitom jsme byli několik set metrů od pódia! Podobná zkušenost nutí člověka přemýšlet o svatosti, která se přenáší na druhé, sdílí se s nimi, je prožívaná pro ně a s nimi.

Svatost ve svém původním biblickém významu znamenala oddělenost, vyčleněnění pro Boha. Ale od té doby, co se Bůh v Ježíši stal člověkem a v noci opuštěnosti na kříži vzal na sebe celé dědictví rozdělení a hříchu, je zeď rozdělení zbořena a vše – jako úžasná oběť naší svobodě – je znovu spojeno. Svatost tedy souvisí s původní harmonií, jak ji Bůh plánoval: mezi námi a ním, mezi námi a druhými lidmi, mezi námi a stvořením.

Usilovat o svatost tedy znamená usilovat o celistvost. Jistě to není celistvost, kterou bychom si sami vydobyli, ale je to dar přijatý, sdílený a vždy znovu vítaný, plod milosti zaseté do brázd našich životů a nechané vyklíčit. Takto chápaný ideál svatosti je dnes sdílen i za hranicemi konfesí.

Celistvost, která není do sebe uzavřenou a soběstačnou úplností, ale maximální otevřeností. Především Bohu, daru Ducha, krvi života, která k nám proudí ze stromu kříže, z vinného kmene, jímž je Kristus, a činí nás „dětmi“. Ale také plná otevřenost vůči druhým, vůči našim bratrům a sestrám ve víře, vůči všem.

Usilovat o svatost tedy znamená vytěsňovat ego, aby v nás bylo místo pro Boha a pro druhé, stát se „katolickými“ v původním smyslu řeckého slova kat’olos a „ekumenickými“, to znamená otevřenými pro oikoumene, pro celek, pro univerzum, pro všechny.

Je působivé, že tento pohostinný prostor nejsnáze nalezneme u prostých, skromných, bezbranných a tudíž i odzbrojujících lidí. Stejně jako u někoho tak velkého, jako byl ekumenický patriarcha Athenagoras (+1972), který o sobě řekl: „Člověk se musí umět odzbrojit. Vedl jsem tuto válku. Po celá léta. Bylo to hrozné. Ale teď jsem odzbrojen. (…) Už nejsem ve střehu a žárlivě nelpím na svém bohatství. Přijímám a sdílím.“

Při bližším pohledu zjistíme, že v Novém zákoně je svatost kolektivním, církevním jevem. Pavel se ve svých listech obrací na „Bohem milované a svaté na základě povolání“, kteří jsou v Římě, na „posvěcené v Kristu Ježíši“ v Korintě, na „svaté v celé Achaji“, vyzývá ke sbírce na podporu „svatých, kteří jsou v Jeruzalémě“. Svatí z milosti a svatí společně, ve společenství.

Origenes a další Otcové prvních křesťanských století hovořili o Duši-Církvi (anima ecclesiastica) jako o plném uskutečnění křesťanské existence. Jsme povoláni žít v této šíři, v této celistvosti.

Hubertus Blaumeiser

(Převzato z časopisu Ekklesía, 3/2022, str. 1-2)

Hubertus Blaumeiser, kněz a teolog, ředitel časopisu Ekklesía a člen Studijního centra Hnutí fokoláre, kde se věnuje oboru eklesiologie a pastorální teologie. Redigoval různé knihy italského nakladatelství Città Nuova. Pochází z Německa, již dlouho žije v Itálii. Úzce spolupracoval s kardinálem Miloslavem Vlkem.