Bezdomovec

Jako příslušník Policie ČR jsem se ve službě setkával s různými lidskými osudy. Ve většině případů to bylo v rámci všelijakých kontrol nebo zákroků a zásahů. Jednou jsme s kolegou nad ránem, pár hodin před koncem čtyřiadvacetihodinové služby, projížděli lesoparkem, který byl součástí našeho obvodu. Byla deštivá listopadová noc, prostě psa bys nevyhnal. Povšimli jsme si, že nedaleko od cesty sedí na lavičce uprostřed louky shrbená postava. Kolega zabočil autem k lavičce a v kuželech světla jsme skrz padající déšť, teď už i se sněhem, uviděli člověka ve velmi ošuntělém a na první pohled promočeném oblečení. Kolega utrousil: „Zase nějakej bezďák,“ ale přesto jsme vystoupili, abychom vzápětí zjistili, že to je skutečně tak.

Muž bez domova nám třesoucí se rukou podal občanský průkaz a my ho po rutinní kontrole, při níž jsme zjistili, že je k našemu překvapení střízlivý, ponechali na místě a vrátili se do tepla nastartovaného auta. Kolega zacouval zpět na cestu, abychom pokračovali. V tom jsem se podíval na teploměr, který ukazoval jeden stupeň nad nulou, a hlavou mi bleskla vzpomínka na podobenství o milosrdném Samaritánovi. „Aby nám tady tak do rána zmrznul,“ povídám kolegovi. Ve chvilce jsme rozhodli, že ho tam tak nechat nemůžeme.

Na služebnu jsme ho vzít nemohli, protože k tomu musí mít policie zákonné důvody. A mezi ty milosrdenství nepatří. „Hele máme na baráku staré vyřazené uniformy, co kdybychom mu sem něco přivezli,“ povídám. Kolega po chvíli souhlasil, a tak jsme odjeli na základnu, tam vyhrabali nepoužívanou, už vyřazenou zimní bundu, svetr, kalhoty a zimní boty. Odpárali jsme označení Policie ČR, odstranili hodnosti a odvezli vše bezdomovci. Asi nikdy nezapomenu, jak se na nás podíval. Ti, co by ho za běžných okolností vyhodili z parku nebo ho nějak jinak perzekvovali, ho najednou přijeli obléknout. Bunda mu byla velká, takže se do ní zabalil jak do spacáku a my ho mohli zanechat bez obav na místě. Ráno jsme ještě zkontrolovali, zda je v pořádku a to už byl na odchodu k nedaleké tramvaji, aby v její teplé náruči dospal noc.

P.

Při nakupování

Nakupoval jsem v obchodě, kde jsem příležitostným zákazníkem. Zaplatil jsem a doma jsem zjistil, že mi u jedné položky naúčtovali o jeden kus méně. Bylo mi trapné se vracet, nechtělo se mi. Napadlo mě, že bych příště mohl zaplatit více, vždyť tam chodím opakovaně. Ale něco mi říkalo: „Ne, jdi hned.“ Tak jsem se tam vypravil a chybějící položku zaplatil.

Druhý den jsem šel nakoupit pár věcí do jiného obchodu s potravinami. Zaplatil jsem a odešel. Když jsem byl na přechodu pro chodce, přiběhla ke mně paní pokladní a podala mi kávu, kterou jsem zaplatil a zapomněl tam. Navíc hodnota té kávy byla téměř stejná jako cena zboží z předchozího dne, které jsem šel doplatit.

M.

Nablízku Ježíšovi, nablízku druhým

Jsme s manželkou oba v důchodu. Netlačí nás časová náročnost zaměstnání, a tak můžeme chodit denně na mši svatou. Blízkost Ježíšovi nám umožňuje být nablízku i našim blízkým.

V květnu 2025, kdy bylo Slovo života „Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji“, jsem měl několik dní virózu a nemohl jsem chodit denně na mši svatou. Tak jsem tuto větu mohl říkat Pánu Ježíši i v této situaci.

Jedna naše známá má problémy s bolestmi nohou. S manželkou se snažíme být jí nablízku. Chodíme ji navštěvovat a při každé návštěvě a kávě nasloucháme vyprávění o jejím trápení.

Moje sestra má také vážné zdravotní problémy. Snažíme se být nablízku i jí a nabízet možnost odvozu na různá vyšetření.

J.

Jen jedno je třeba

Jednu letní neděli bylo v evangeliu čtení o Martě a Marii a v něm věta: „Jen jedno je třeba.“

Toho dne večer byly všechny naše děti vzácně na chvíli u kamarádů. Velmi mě lákalo tento nečekaný čas bez dětí využít pro domácnost, protože bez nich úkony v kuchyni zvládám mnohem rychleji a lépe. Manžel se ale pustil do hledání ubytování na týden dovolené, který se rychle blížil a my jsme ještě neměli rozhodnuto, co s ním.

Hned mi bleskla hlavou věta: „Jen jedno je třeba.“ A jasně jsem věděla, že mám být s manželem. Cítila jsem, že by mu v tu chvíli pomohlo, kdybych vedle něj seděla a říkala k nabídkám svůj názor. Pár hodin před tím jsme totiž zjistili, že jedno ubytování, o kterém jsme uvažovali a které se nám zdálo ideální, je již zarezervované a nedostupné. Proto jsme teď potřebovali najít další možnosti.

I když se mi několikrát vrátila myšlenka, co bych všechno za tuto dobu bez dětí mohla v domě stihnout, snažila jsem se naplno soustředit a upřímně popisovat, jak na mě nabídky apartmánů působí. Než přišly děti, stihli jsme si vytvořit seznam několika možností, které připadaly v úvahu, i když na to původní ubytování úplně nedosahovaly.

Druhý den ráno mi manžel dal z práce vědět, že ubytování, které jsme vnímali jako ideální, se uvolnilo. Hned jsme ho tedy mohli zarezervovat.

Pro mě to byla odpověď na předcházející večer. Když já dám Bohu svou trošku (svůj čas, své soustředění, energii), on se nenechá zahanbit a dá mi vše, co potřebuji.

A ten týden dovolené se opravdu povedl!

M.

Nové město 5/2025