Nedávno oslavil 98. narozeniny. Je vyhledávaným zpovědníkem a výstižným kazatelem. Káže krátce, prakticky, bez papíru. Lidé si to pamatují a nejméně týden z toho žijí. Salesiánského kněze Jana Vývodu jsem poznal díky mé manželce, která je jeho praneteří. Každé setkání s ním vnímám jako lidskou i duchovní posilu.

Jací byli tví rodiče a dětství?

Žili jsme v Hranicích na Moravě. Táta byl vynikající krejčí. Vzpomínám si, jak jednou za ním přišel nějaký muž, jestli by byl schopen mu ušít kamizolu z jelenice. Když si ji pak zkoušel, říkal: „Pane Vývodo, já mám na vás zlost!“ „A pročpak?“ „Že jsem vás nepoznal dřív!“ Z krejčovské dílny byli u nás ubytovaní vždy i učňové a maminka se o ně starala jako o vlastní děti.

Ve škole se mi nejdřív moc nedařilo. Na gymnáziu jsem patřil k nejhorším studentům a byl jsem navíc velmi stydlivý. Pomalu jsem začal věcem rozumět a chápat logické vztahy. Potřeboval jsem se lidsky „dopéct“. Když jsem pak gymnázium končil, býval jsem občas jediný, kdo ze třídy napoprvé chápal některé úlohy v matematice.

Jak se vyvíjel tvůj vztah s Bohem?

Chodil jsem ministrovat a každou neděli jsme v šest hodin ráno chodili s jedním profesorem z gymnázia na mši k řádovým sestřičkám do nemocnice. Tam jsem poznal jednu řeholnici, která mi dala přečíst životopis Dona Bosca. To byl důvod, proč jsem později šel k salesiánům. Velmi mě zaujalo téma výchovy. Říkal jsem Bohu: „Chci být užitečný, ale nemám ti co nabídnout. Musíš se o to postarat Ty.“ Vyrazil jsem se přihlásit k salesiánům do Fryštáku (první salesiánský dům na našem území, pozn. redakce). V roce 1947 jsem pak šel do noviciátu.

Mohl bys popsat, co se stalo, když komunisté převzali moc? Jednou jsi mi vyprávěl, jak všechny řeholníky v roce 1950 svezli najednou do detenčního tábora. Většinou to bývá popisované jako velmi těžké a bolestné. Ty jsi to ale označoval za mimořádnou příležitost, kdy se mohli různí řeholníci setkat, více poznat a strávit spolu důležitý čas.

My salesiáni jsme byli zatčeni v Kobylisích, odváželi nás a nevěděli jsme kam. Až po vystoupení z autobusu jsme zjistili, že jsme v Oseku. A právě v Oseku probíhala naše výuka teologie, takže jsme byli vlastně doma. Od rána do večera sváželi řeholníky z celého území republiky. To bylo objímání a radosti! Dozorci to nemohli pochopit. Mysleli si, že život v klášteře je uzavřený a kontakty mezi sebou nemáme, ale my jsme se všichni znali.

V pondělí nás hnali do práce, ale my jsme měli s sebou jediné oblečení – kleriku. Říkal jsem si, že si ji přece nebudu brát do práce! V každém salesiánském domě se hrávalo divadlo, tak jsme vyrabovali místní hereckou šatnu, oblékli jsme se do kostýmů a bylo z toho tehdy na pracovišti haló.

Taky nám pravidelně museli obměňovat dozorce, protože všichni na nás nejdřív dle pokynů od nadřízených museli nastoupit hrubě, ale brzy vyměkli. Don Bosco říkával: „Chovejte se tak, aby vás lidi mohli mít rádi.“ A to se nám s dozorci celkem dařilo.

A co bylo po internaci?

V roce 1950 jsem šel na vojnu. Po ní jsem začal pracovat v šroubárně v Libčicích nad Vltavou. Každé ráno jsem vstával v půl čtvrté. Měl jsem na starosti osekávání hran na šroubech. Po čtrnácti letech jsem cítil impulz, abych dal výpověď. Od roku 1968 jsem umýval okna. To byla ideální práce s volnou pracovní dobou. Mohl jsem například odběhnout z práce a mít mši nebo zpovídat v kostele u Svatého Kříže v Praze.

A to i bez státního souhlasu?

Ano, protože v roce 1969 jsem dostal možnost vykonávat duchovní výpomoc bez nároku na odměnu. Tuto činnost komunisté příliš nesledovali.

Líbí se mi, že často zdůrazňuješ, že křesťan by měl být „normální“. Tím, že jsi manuálně pracoval, rozuměl jsi normálním lidem, mluvil jejich řečí, věděl, co je trápí. Jak by měl kněz žít tuto normálnost?

Blízcí lidé mi vždy tykali. Jednou jsem přede mší zahlédl v kostele svou známou, kterou jsem delší dobu neviděl, a šel jsem ji pozdravit. A ona mi říká: „Tak co? Jak to tady vedete?“ Než jsem jí stačil odpovědět, přišel ke mně asi pětiletý kluk a podával mi ruku: „Ahoj Jendo!“ Ona mi řekla: „Tak teď už mi nemusíš nic vysvětlovat. To mi stačí.“ Prostě jsem měl a mám normální vztahy, nedělám vědu z toho, že jsem kněz.

Mnohokrát jsi mi doporučil výborné knížky, které mi rozšířily obzor a posilnily ve víře. Mohl bys zmínit i čtenářům Nového města nějaké knihy, které stojí podle Tebe za to?

Vyšla teď knížka Karel a Zita Habsburští, je nádherná. Další zajímavé knihy jsou Naše cesta do katolické církve od manželů Hahnových, Lži o Bohu, kterým věříme (W. Young, autor známé Chatrče), Stín otce – o sv. Josefovi (J. Dobraczynski), Cena, kterou zaplatíš (J. Fadelle), To nejdůležitější v životě (H. Urban), S Bohem v ringu (T. Guénard) či Útěk sestry Cecilie (W. Brinkley).

Jaký je Tvůj vztah s Pannou Marií?

Nedokonale, po částech, se modlím růženec, ale myslím, že Maria tomu rozumí. Snažím se s ní budovat osobní vztah, aby byl den ode dne hlubší. Sloužit, snažit se být užitečný. Jako ona, když řekla: „Ať se mi stane podle tvého slova“. Uvědomuji si zároveň, že kontakt s Marií má být přirozený, nevyumělkovaný, aby byla součástí našeho života. Nedostali jsme ji jen jako vzor, ale jako maminku. Má výhodu, že do všeho vidí a může spoustu věcí ovlivnit. Se svatým Josefem jsou úžasní pomocníci ve všedním životě.

Slyšel jsem tě mluvit o tom, proč Pán Bůh dopouští, abychom dělali omyly. Říkal jsi, že proto, že nás to posune. Lidem máme pomáhat. Ale nemohli bychom pomáhat, kdybychom sami nezažili vlastní slabost, nedokonalost a hřích. Jak se díváš na lidské slabosti?

Je těžké je přijmout. My chceme „vypadat“. Také nás ale štvou lidé, kteří se chovají, jako by žádného Boha nepotřebovali, jako by mohli o všem rozhodovat. Ale Pán Bůh dovede lidské omyly využít k našemu dobru. To je právě to tajemství, které nám uniká. Nedovedu si představit, jaké to asi bude, až člověk, který spoléhá na svůj majetek, svou moc, svoji inteligenci, dělá všechno možné, aby mu nic nechybělo, aby se cítil dobře (bez ohledu na to, jestli to je prospěšné nebo ne), se jednoho krásného dne setká s Hospodinem. A tento člověk, který touží, aby ho měl někdo rád, se setká s Bohem, který dává lásku bez hranic. Který JE láska. To musí být takový zásah, že to vyrazí dech. Očistec není nic jiného než lítost, že člověk tak zblbnul, že nebyl ochoten přijmout Boží dobrotu. Myslel si o sobě kdoví co, a ono je to jen vzduch. Každý sám sebe potrestá. Trest přichází, ale jen jako důsledek naší hlouposti. My na to pak přijdeme sami. Pak už bude vše evidentní, budeme vnímat všechno. „V onen den se mě nebudete již na nic ptát.“ (Jan 16,23) Čím víc se člověk vzdálí od Boha, tím větší potom lítost má.

Také jsi někdy řekl, že Bůh nás nesoudí…

My se můžeme cítit odstrčení, protože Ježíš říká, že přišel kvůli hříšníkům a my se považujeme za spravedlivé. A to je ten náš velký omyl (smích). To, co nás čeká, je neuvěřitelné. Nekonečně krásné. Je to něco, co úplně promění náš život. Pak se bez problému domluvíme třeba s Číňanem či Arabem, protože budeme komunikovat srdcem, zcela si tak porozumíme. Potom budeme opravdoví bratři.

To říkáš na pohřbech?

Na pohřbech nesmím mluvit moc dlouho. Uvědomil jsem si, že když v rodině zemřelého nebyly dobré vztahy, tak lidé trpí a jsou plní otázek. My bychom měli tyto otázky vnímat a snažit se na ně odpovídat. Tak třeba říkám, že se nemusí o toho člověka bát, je v dobrých rukou, protože setkat se s Bohem, je vždycky obohacení. Jen On může naplnit to, po čem my toužíme. Jen On ukazuje cestu, která nás uspokojuje. Také lidé vnímají jako velkou útěchu, že se zase se zesnulými setkají a pak už budou navždy spolu.

Nedávno jsem šel v pohřební síni ve Strašnicích pozdravit muzikanty, se kterými se už dlouho znám. Oni se mě ptali: „Jak se máte?“ Řekl jsem jim: „Celkem to jde, ale stejně – to nejlepší je před námi.“ A jeden saxofonista odpověděl: „Víte, já tomuhle nevěřím.“ Usmál jsem se a řekl: „No tak to nevadí. V tom případě to pro vás bude velice milé překvapení.“

Za rozhovor děkuje Jan Diblík

Nové město 1/2023