Psycholožka Ilona Špaňhelová se ve svém článku zabývá sebevědomím, jak ho rozvíjet a utvářet během celého života.

Setkala jsem se s názorem, že „sebevědomý člověk, ten se má. Všechno mu jde, věří si, nezná prohru, prochází životem v dobré náladě, je vždy usměvavý“.

Já bych na to řekla: „Ale kdepak.“

Ano, mít sebevědomí znamená, že člověk sám sobě věří, zná svoji vnitřní hodnotu, děkuje za ni Bohu, sobě, svým blízkým, životním zkušenostem… Dokáže se ocenit, mít radost, že se mu něco podařilo, dokáže přijmout ocenění i od druhého. Dobře však zná i svoje slabé stránky. Přijímá je s pokorou, dokáže o nich mluvit, pracovat s nimi, nehroutit se pod jejich tíhou, dokáže se druhému omluvit, přijmout kritiku svého chování.

Sebevědomí se utváří u člověka po celý život. Určitý potenciál jsme k němu dostali už do vínku. Dostali jsme nějaký genetický materiál, jsou z nás lidé spíše choleričtí nebo melancholičtí. I to ovlivňuje, jak sami sobě věříme. Mnohé jsme dostali také ve výchově od našich rodičů, kdy se naše sebevědomí utvářelo i pomocí zpětných vazeb. Věděli jsme, že jsme něco udělali dobře nebo špatně. Mohli jsme tak mít radost nebo sebevědomí mohlo trochu klesnout. Když jsme ovšem přišli na to, jak špatný skutek napravit, mohli jsme očistit svoje svědomí a sebevědomí mohlo zase stoupnout. Tedy omluva, náprava také může pomoci, aby se naše sebevědomí formovalo.

Sebevědomí mohlo být v našem životě narušeno shazováním od jiného člověka, nucením k něčemu, co chtěl druhý a ne my, šikanou, určitými předsudky, ponižováním v zaměstnání, ponižováním od partnera…

Jaké jsou důležité kroky k tomu, aby důvěra v sebe rostla? Zastavme se a odpovězme si na otázku, kdo jsem já. Poznejme sami sebe. Někdy je dobré vzít si papír, nakreslit sebe nebo napsat svoje jméno a pod to připisovat svoji osobnostní charakteristiku. Jaké životní situace nás  posílily, jak jsme si v životě s různými věcmi poradili? Určitě nás posílila i nějaká náročná situace. Jakou zkušenost pro svůj život jsme z ní získali? Selhání má být pro člověka určité zastavení. Je třeba se podívat na sebe, na příčinu selhání, na okolnosti… a důležité je vyjít dál. Selhání má být tedy popud k růstu člověka.

• Mnohdy je zapotřebí, abychom uzdravili rány z minulosti. Jejich příklady jsou uvedeny výše. Je důležité si říct, za co jsme mohli v danou chvíli my, v čem jsme udělali chybu. Už i pojmenování chyby může člověku trochu pomoci. Chyba má jméno. Vidím ji a mohu s ní pracovat. Důležité je podívat se i na toho, kdo nám způsobil zranění. Pojmenovat, co se stalo, jak se toto zranění jmenuje. A pak projít procesem očištění a uzdravení, který je často dlouhý a náročný.
• Pak se zkusme podívat na všechny dary, schopnosti, dobré vlastnosti, které jsme v životě od nebeského Otce dostali. Na to, co jsme se v životě naučili, jakou píli jsme dali do mnoha věcí, jakou vůli, odhodlání jsme v životě vynaložili. Jak jsme úžasní! Projevme vděčnost.
• Důležité je také vnímat svoji jedinečnost. Každý z nás byl stvořen jako originál. Je důležité se neporovnávat s ostatními, nebýt na nich závislí. Ano, druhé potřebujeme ke svému životu, k radosti, ke sdílení, k jejich opatrování. Nemáme na nich však být závislí. Je důležité vidět svoji jedinečnost a druhému naslouchat, případně si z jeho pohledu na věc, na svět, vzít nějakou inspiraci, obohacení.
• A potom – dávejme si malé cíle, kterých můžeme dosáhnout. Krok po kroku. S pokorou a odpovědností, aby nás starosti a velké cíle neovládly a nepřehlušily radost ze života.

Sebevědomí – víra v sebe, nepodceňování sebe, láska k sobě – vyplývá i z evangelního „Miluj bližního svého jako sám sebe.“ (Marek 12,31) Tak se do toho pusťme a nebojme se prohry, výzvy, toho, co nám život přinese.

Většina z nás žije ve společenství s druhým člověkem. V rodině, v komunitě. I tito lidé nám mohou pomoci společně vytvářet naši víru v sebe. Důležité však je, aby ji každý z nás hledal v sobě. Je to proces, který trvá celý život.

PhDr. Ilona Špaňhelová

Nové město 9/2020