Papež František 7. prosince 2023 zástupcům Hnutí fokoláre mimo jiné řekl: „Vyzývám vás, abyste pracovali na tom, aby se stále více uskutečňoval sen o plně synodální a misijní církvi.“ V souladu s „misijním“ posláním církve je i aspekt, který letos Hnutí fokoláre prohlubuje. Margaret Karramová to shrnula v tématu, které nazvala: „Povoláni a posláni“. Během letošního ročníku v této rubrice budeme zveřejňovat různé texty a myšlenky, které se k tomu váží.

Povoláni a posláni

Je to Ježíš, kdo klepe na naše dveře a žádá nás, abychom se nesoustředili jen na těch několik málo sil, které máme, a necítili pokušení uzavírat se do sebe. Spíše nás vyzývá, abychom naslouchali jeho hlasu, důvěřovali mu, opustili území, která známe, a vydali se vstříc druhým, jak nás k tomu vybízí závěrečný dokument posledního Generálního shromáždění. Na tento bod ze závěrů Generálního shromáždění navazuji: „Odpovědět na výkřik Ježíše opuštěného, který se ozývá v dnešním světě ode všech, kdo jsou umlčováni, trpí, jsou zneužíváni, jsou vyloučeni a hledají svou důstojnost.“1

Bůh potřebuje každou z nás a každého z nás, aby se jeho láska dostala k lidstvu. Všichni jsme tedy povoláni a posláni!

Kde nás dnes Bůh chce mít?

„Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu” (Mk 16,15) je mimořádné poslání, které apoštolové dostali před dvěma tisíci lety přímo od Ježíše a které změnilo běh dějin. Stejnou výzvu dnes Ježíš adresuje i nám a nabízí nám možnost přinášet ji světu s veškerou tvořivostí, se svobodou a schopnostmi, jaké nám daroval On sám.

Ježíš nás i nadále volá a žádá nás, abychom se plně nasadili, posíleni spojením s ním a modlitbou, kterou jsme prohlubovali během celého minulého roku.

Papež František v této souvislosti použil krásný obraz, který se mi velmi, velmi zalíbil. Říká následující:

„Dýchání sestává ze dvou fází: nádechu, tedy vdechování vzduchu, a výdechu, tedy jeho vypouštění. Duchovní život se živí, vyživuje se, modlitbou a projevuje posláním: vdechování, tedy modlitba, a vydechování, tedy poslání.“2

Nicméně i my, spolu s celou církví a s křesťanskými církvemi, s nimiž sdílíme výzvy lidstva, si klademe otázku: Kde nás chce Bůh mít dnes? Kam nás posílá? A jak my na toto volání odpovídáme? (…)

Zastavme se a ptejme se…

Proto se na chvíli zastavme. Udělejme to teď a tady a zeptejme se sami sebe: Je ve mně stále živý apoštolský zápal a touha hlásat evangelium? Jsou ve mně živé hodnoty společenství, bratrství a svědectví o milosti Zmrtvýchvstalého uprostřed nás?

Abych odpověděla na tyto otázky – i já jsem si jich položila mnoho a vybrala jsem jen některé, protože jsem se opravdu hodně ptala sama sebe na to, jak to žiji já – vrátila jsem se ke kořenům našeho charismatu s cílem vidět, jak se hlásání evangelia žilo od samého počátku, a zeptat se, jak ho můžeme žít dnes ve světě, který prochází všemožnými změnami.

Hlásání u kořene charismatu jednoty

Znovu jsem přitom objevila, že od samého počátku našeho hnutí bylo hlásání silně přítomno, ba dokonce bychom mohli říci, že charisma je takové právě proto, že si „vyžadovalo“, aby se hlásalo.

Podívejme se na zakládající „slova“, která Chiara převzala z evangelia:

• „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ (Lk 12,49). Odtud pramení touha zprostředkovat Ježíšova slova a zkušenosti žitého evangelia. To dalo vzniknout proudu lásky, který se rozvinul a zasáhl celý svět.
• „(…) ať všichni jsou jedno (…), aby svět uvěřil“ (Jan 17,21-22), Ježíšův testament, jeho modlitba k Otci, která, jak všichni víme, je základním jádrem našeho charismatu.
• „Požádej mě a dám ti v majetek národy až do končin země“ (srov. Ž 2,8). Je svátek Krista Krále a Chiara vypráví, jak s některými prvními fokolarínkami prosila Boha s vírou, aby On je učinil nástroji jednoty až do končin země, té jednoty, o kterou Ježíš prosil Otce.3

Nekázat, ale svědčit

Ale jak máme hlásat? Vzpomínám si na větu Natalie Dallapiccolové, Chiařiny první družky, která poté, co jí naslouchala a byla velmi oslovena, se jí zeptala, proč tohle neučí celý svět. Chiara odpověděla: „Ano, svět je v očekávání, ale my nesmíme kázat, my musíme vydávat svědectví. Budeme-li tuto lásku žít okamžik za okamžikem, budeme-li žít tak, jak by žil Ježíš, svět uvěří.“4

A tady se chci opravdu s něčím svěřit. Když jsem to říkala, když jsem to četla, když jsem se snažila o tom meditovat, říkala jsem si: pocítila jsem to sice sama pro sebe, ale je to výzva také pro celé Dílo. Musíme růst v této lásce, v takové lásce, která může být svědectvím mezi všemi, protože je to láska, která nás činí svobodnými. V poslední době často slýchám, jak mi mnozí lidé říkají: to je krásné, že mluvíme o jednotě, ale my se v Hnutí fokoláre často necítíme být svobodní. A to se ve mně silně ozývalo, opravdu mě to přimělo k zamyšlení: proč se necítíme svobodní? Podle mne je to takhle: jednota z nás nedělá otroky, jednota nás dělá sebou samými i při naší různosti. A pokud jsme sami sebou, jsme skutečně svobodní za hranicemi veškeré rozmanitosti. Proto jsem zde napsala: je to láska, která nás činí svobodnými, a pokud jsme svobodní, můžeme být sjednoceni, i když jsme různí. A to je to pravé svědectví, které můžeme přinést všem. To nám dává křídla, abychom mohli hlásat a být posláni do dnešního světa.

Úryvky z tématu roku Margaret Karramové (15. září 2023)

Nové město 1/2024