Ilustrační foto: Lucie Horníková, Člověk a Víra 

Pohled kněze, psycholožky a zkušenosti mladých

Rodiče, kteří vychovávají děti ve víře, touží, aby i jejich děti byly ve víře zakotveny. Reagujeme na otázku jedné maminky: „Mnohé děti z křesťanských rodin dostávají víru od rodičů. To ale ještě neznamená, že si ji udrží i v dospělosti. Myslím si, že pro přechod od dětské víry k dospělé je zásadní zažít vlastní zkušenost s Bohem. Jak dětem a mladým pomoci, aby mohli tento krok udělat? Jak je v období staršího školního věku v oblasti víry doprovázet?“

Očima kněze

Ze zkušenosti většiny lidí, kteří přerod dětské víry v dospělou úspěšně absolvovali, vyplývá, že pro předávání víry je zcela zásadní rodina. Nejde jen o vztah k Bohu jako takový, ale o celý systém hodnot, který z víry vyplývá a děti křesťanů je doma nasávají již s „mateřským mlékem.“ Právě tyto hodnoty často mohou mladé podržet v dospívání anebo umožní vrátit se k praktikování víry po postpubertálním výkyvu. Nepopírám, že řada mladých najde víru skrze „náhradní duchovní rodinu“ ve společenství živé církve nebo jinými cestami.

Příklad rodičů, případně široké rodiny: nejlépe se vychovává, když se „nevychovává“, ale věci jsou řečeny nebo ukázány jaksi mimochodem. Společná modlitba, alespoň občasná, čas na kus řeči, společný program – sport, práce. U dospívajících mladých lidí mluvíme o doprovázení. Znamená to jít vedle sebe, hovořit spolu, diskutovat. Z hlediska rodičovské autority jsou to chvíle neformální rovnosti mezi formálně nerovnými stranami. Důležité je, aby výchova byla, pokud možno, nenásilná, inteligentní, příkladná.

Asi každý zjistí, že vychovávat je velké umění. Ze dvou mladých lidí ve stejné rodině se může jeden stát světcem a druhý zločincem. Roli hraje genetika, povaha, schopnosti, a především svoboda každého člověka. Je zde mnoho dalších skutečností (kamarádi, náhodná setkání, virtuální prostředí), které dospělí těžko ovlivní. Čím víc jsou rodiče odkázáni do role pouhých statistů, tím víc je třeba zapojit Boha. Podle sv. Augustina je důležitější mluvit s Bohem o dětech než s dětmi o Bohu. Tedy modlit se za děti, mladé a vyprošovat si dar umění vychovávat, doprovázet. Vzývat Ducha Svatého, prosit o přímluvu Pannu Marii.

Možná trochu provokativně tvrdím, že pro výchovu k víře, je nezbytné „ztrácet“ s dětmi a mladými čas a pomoci jim, aby se svojí vírou nezůstali sami.

Dnes na mladé lidi působí mnoho vychovatelů. Mezi nejmocnější a nejhlasitější patří média, zejména sociální cítě. Snažme se vychovávat mladé k tomu, aby jim komunikační prostředky sloužily, a ne aby oni sloužili jim. Ke štěstí nemusí být stále on-line. Samozřejmě nelze mladému člověku něco vzít a nic hodnotného mu za to nedat. Zde nabývá zásadní důležitosti možnost ukázat mladým krásu osobních setkání, živých vztahů a hlubokých lidských přátelství.

Společné zážitky s věřícími vrstevníky mají velkou důležitost, túry v horách, kontakt s přírodou, modlitba, práce učí žít s druhými napřímo a bez zprostředkování.

Mnohokrát se mi potvrdilo a osvědčilo, že dobré křesťanské společenství mládeže dovede mladého člověka úplně proměnit. Základním pilířem je přítomnost Ježíše zmrtvýchvstalého uprostřed mladých lidí podle jeho příslibu „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, budu já uprostřed nich.“ (Mt 18,20) Živý Pán se pak dotýká srdcí, mění je, naplňuje radostí, odvahou, chutí s ním žít trvale, rodí se povolání, lidé se obracejí a dětská víra se mění v dospělou. Mladý člověk se ocitne v prostředí, které bychom mohli nazvat kulturou evangelia. Může říci: „Mám s Bohem zkušenost, dotknul se mě.“ A je to jeho zkušenost, kterou mu nikdo nemůže vzít. To není žádná teorie.

Jak mladý člověk roste, cítí, že si tyto objevy nemůže nechat jen pro sebe. Chce je sdělit svým vrstevníkům, a tedy dělat něco pro druhé. Předat jim svoji zkušenost. Začíná se víc zapojovat, může se stát animátorem. Právě úsilím žít pro druhé sám roste a činí nové objevy o síle evangelia.

Dnes již existuje generace rodičů, kteří něco podobného sami zažili a mají proto pochopení pro své děti, když jim neustále ujíždějí mezi křesťanské vrstevníky. Mladý člověk, zejména v dospívání, se vymezuje, hledá sám sebe. Právě v období, kdy slábne autorita rodičů a roste autorita vrstevníků, je pro mladého člověka velkým darem, pokud nalezne takové prostředí, kde se může dotknout živého Krista. Je to velmi dobrý start na další cestu.

Miroslav Šimáček

Očima psychologa

Jak může rodič pomoct dospívajícímu dítěti v jeho novém poznání vztahu k Bohu a víry? Pojďme se okrajově (protože bychom o tom mohli psát mnoho a mnoho) podívat na věk dospívání. Je to věk, kdy se dítě nespokojí „jen“ s pohledem rodiče. Chce se více odpoutat od rodiny. Chce i samo hledat, pátrat, ptát se svých vrstevníků, jiné dospělé autority (kterou si samo vybere), jak to vlastně s oním Bohem je, zda opravdu existuje, zda i ona autorita měla někdy pochybnosti.

Dítě je v tomto období také velmi kritické, potřebuje argumenty, chce se přesvědčit samo. Touží být více samostatné a nezávislé ve všem.

Na druhou stranu pořád žije v rodině. Tuto rodinu, vztah rodičů nebo i sourozenců mezi sebou a k Bohu mnohdy podvědomě sleduje a bere si z toho příklad.

Co je tedy pro dítě důležité?

Vidět, slyšet, vnímat příklad. Především rodičovský. Vidět a slyšet, že máma jde na mši, bere si duchovní četbu a zároveň u toho říká, proč to dělá. Co ji zaujalo při četbě, na co přišla, když šla na procházku a byla nadšena z Božího stvoření. Moc důležitý je v tomto bodě i táta. Tátové totiž o své víře často moc nemluví. Když syn v dospívání například při cestě na kole slyší, co a jak táta povídá o svém vztahu s Bohem, to je pak teprve poklad pro synovo prožívání.

Důležité je i povídání rodičů o jejich víře právě ve věku, ve kterém je teď dítě.

Vhodné je dítěti nabídnout knihy, které by mu mohly pomoct. Pamatuji si, jak mi pomohla v šestnácti letech kniha o struktuře mozku. Byla jsem u vytržení, jak je mozek složitý, úžasný a byla jsem si jistá, že ho nemohl stvořit nikdo jiný než Bůh.

Podpořte dítě v chození mezi vrstevníky na setkání. Častokrát mu rozhovor, zážitky s jinou autoritou a jinými dětmi pomůže orientovat se ve svém vztahu s Bohem, najít ho nově.

Pokud to, rodiče, tak vnímáte, nechte se dítěti poznat i v tom, jací jste vy. Jaké máte názory, jaké hodnoty v životě uznáváte. Zda vám pomáhá formovat strukturu vaší osobnosti i ona víra. A i pokud máte velmi různé názory – vy a děti – je velmi důležité si je říct.

Také navrhuji, abychom si o názorech vyprávěli častěji odděleně. Pokud máte více dětí, využijte chvíle jen jeden rodič a jedno dítě. Je to pak klidnější čas, více soustředěný na rozhovor.

Ilona Špaňhelová

Ohlédnutí za svou cestou víry…

Můžete popsat své rozhodnutí pro víru? Co vám v tom pomohlo? Nebo kdo? Jaké impulzy byly důležité, aby došlo k přerodu dětské víry v dospělou? 

Narodila jsem se do věřící rodiny a rodiče mě i mé sourozence, vždy ve víře podporovali. Postupem času se ale začaly objevovat úzkosti, které stále sílily, což dosáhlo vrcholu během karantény v roce 2020. Bylo to pro mě i pro mou rodinu, velice náročné období, ale zpětně vidím, že to bylo velmi důležité. Když jsem se dostala z nejhoršího, začala jsem Boha vnímat jako někoho konkrétního, někoho, s kým mohu mluvit upřímně a kdo je se mnou v jakékoliv situaci. Až teď cítím, že předtím byl Bůh a víra jen chození jednou týdně do kostela, něco abstraktního a cizího, něco velmi neosobního, k čemu jsem neměla vztah. Teď Boha cítím a vnímám, mám s Ním vztah a vidím, že právě to těžké období mě přivedlo k Bohu a otevřelo mi oči.

Kateřina

Nedokážu asi přesně říct, jak se z mé „dětské“ víry stala víra „dospělá“, připadá mi to prostě jako přirozený proces růstu – čím jsem se stávala samostatnější, tím se moje víra stávala osobnější.
Možná díky tomu, že jsem vždycky věděla, že do kostela nechodím proto, že tam jdou rodiče a já nemůžu zůstat sama doma, ale proto, že tam na mě čeká Bůh. A snad taky proto, že pro rodiče bylo normální modlit se cestou v autě růženec nebo chodit k svatému přijímání denně, aniž bych se k nim vždycky musela připojit. Často se rodiče zeptali: „Chceš jít s námi do kostela?“ A bylo opravdu úplně na mně, co udělám. Připisuju působení Boží milosti, že jsem s rodiči do kostela někdy dobrovolně šla. Myslím, že právě díky této otázce jsem si pak jednou uvědomila, že Bůh mě k sobě zve stále… a já Boží pozvání sice můžu, ale nechci odmítat. A zřejmě v tom svou roli sehrála také živá farnost, církevní škola nebo křesťanské tábory, na které jsem jezdila… Zkrátka dobré prostředí, ve kterém jsem se pohybovala, a mnozí věřící lidé mimo rodinu, kteří mě svým životem i radou vedli ke stále pevnějšímu vztahu k Bohu.

Anežka

Vyrůstal jsem v křesťanské rodině a základy víry jsem dostal právě tam. Rodiče mě naučili vyslovit první modlitby, od dědy jsem dostal svoji první Bibli. Chodil jsem na náboženství. Později jsem začal ministrovat a díky mému biřmovacímu kmotrovi vzniklo z naší ministrantské party moje první společenství. Kněží z naší farnosti nám poskytovali skvělé zázemí. Časem jsem začal hrávat v kostele na kytaru.

Na základní a střední škole jsem rozhodně nebyl nějakým tahounem a oblíbencem třídy. Nebyl jsem průbojný, ani sportovně zdatný a asi jsem v tom celém neuměl chodit. Když to dnes někomu vyprávím, nikdo mi nevěří – moje přirozené prostředí je teď mezi lidmi. Přijetí, kterého se mi nedostávalo ve školních kolektivech, jsem dostával ve společenství a na různých setkáních mládeže. Jezdil jsem na malá vikariátní setkání i na celosvětová setkání s papežem. To byla místa, kde jsem mohl být sám sebou a postupně mnohdy i tím, kdo vedl nějakou skupinu.

Moje víra a důvěra v Boha rostla a roste celkem plynule. Nikdy jsem neměl nějaké dlouhé období, kdy bych od víry odešel a potom zažil nějaké velké obrácení. Pochybnosti stále chodí, ale beru je jako příležitosti k růstu mé důvěry v Boha. Důležité dle mě je, nikdy se nespokojit s tím, že už jsem dostatečně dospělý křesťan. Je důležité stále růst v poznání Boží lásky k nám – mě osobně Bůh stále nepřestal překvapovat.

Kdyby mi před pár lety někdo řekl, co všechno za poslední rok s Bohem zažiji, nevěřil bych. Byl jsem svědkem fyzických i duševních uzdravení, zlomených závislostí, mám kolem sebe přátele, kterým Bůh úplně proměnil život. I to jsou věci, které ve mně vzbuzují stále větší touhu po Bohu. Je důležité hledat v životě lidi, kteří nás mohou ve věcech víry posunout. Bůh nám chce dát mnohem více než jen program na nedělní dopoledne.

Pokud bych to měl shrnout, tak důležité pro mě bylo přijetí druhých, zejména mých vrstevníků, a rovněž autorit a aktivní zapojení do kolektivu. Mohl jsem tak poznat, že Bůh přijímá i mě, se všemi mými nedokonalostmi, nevěrnostmi a hříchy. Záleží mu na mně a chce v mém životě konat, já mu pouze nabízím ten prostor, každý den znovu a znovu. On se nevnucuje a jak řekl jeden můj kamarád: „Bůh je špatný obchodník – bere od nás to nejhorší a dává nám to nejlepší.“ On chce na tomto světě konat a milovat i skrze nás!

Petr

Vím, že hodně mých kamarádů má nějaký klíčový moment pro proměnu své víry, ale nevím, jestli já nějaký takový mám. Celý můj život jsem víru vnímala jako něco kladného a Boha jako někoho, kdo mě má rád a chce moje dobro, takže jsem ho v těžkých chvílích brala jako svého kamaráda, který mi pomůže. Jen se časem samozřejmě proměnily situace a mé prožívání, se kterými se Bohu svěřuji.

Musím ale určitě vyzdvihnout momenty, které jsou podle mě pro podporu víry mladých klíčové. Zaprvé, když mohou vidět a setkat se s jinými mladými, kteří taky věří a jsou šťastní, a společně něco prožít. Je důležité, aby se mladý cítil být přijatý a myslím, že skrze společenství může právě vést cesta změny z dětské víry na dospělou. Pro mě takové velké setkání s ostatními mladými bylo například na Celostátním setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou. To mě pak podpořilo v tom, že chci šířit dobro dál a že má smysl věřit.

Pak je podle mě důležité mít někoho, s kým se mohu poradit v pochybnostech, a to může být například společenství, dobrý věřící kamarád nebo třeba kněz. Komunikace je podle mě hodně důležitá – je dobré se někomu svěřit a poradit se, ale zároveň i vědět, co říká evangelium. A jako poslední bod bych doporučila duchovní literaturu, mně se hodně líbí knihy z nakladatelství Paulinky.

Marie

Nové město 8/2022