Jsem ráda, že mi dcerka otevřela oči

Foto: Unsplash
Příběh Klárky její smrtí neskončil. Klára pomáhá dál – nejen své mamince, ale i mnoha dalším v obdobné situaci.
V době, kdy dcerka onemocněla, jsme žili bez tatínka, v nájemním dvoupokojovém bytě: já, sedmiletý Dalibor a čtyřletá Klára. Babička s dědečkem bydleli v jiném městečku a tatínek dětí byl stále zaneprázdněn. Byla jsem úspěšná vedoucí ve finančním světě, budující svoji firmu. S nasazením svých schopností jsem živila naši rodinu.
Až jednou… Byl to říjnový čtvrtek v roce 2008 mne v 6.15 hodin vzbudil syn: „Mami, Klára nemůže dýchat.“ Povrchně dýchala, nemohla se nadechnout. Uklidnila jsem ji, oblékla, synovi jsem řekla, ať jde do školy včas (v té době navštěvoval 3. třídu základní školy) a v domnění, že jde o zánět hrtanu, jsem odjela na polikliniku k dětské ošetřující lékařce. Klára dostala lék, který trošku pomohl, a byly jsme odeslány sanitkou do dětské nemocnice v Brně k vyloučení jiných komplikací. Dcera již týden kulhala na levou nožku, domnívala jsem se, že má reakci po aplikaci očkování do levé nohy.
Klárka byla hospitalizována s podezřením na zánět mozkových blan. Po dvou dnech hospitalizace a patřičných vyšetřeních byl diagnostikován nádor mozku.
Zprávu mi sdělila lékařka na chodbě. Pohled do okénka dětského nemocničního pokoje, kde na mne upřeně koukala dcera, nezapomenu. Byl mi nabídnut lék na uklidnění a čaj. Napila jsem se, lék
jsem odmítla. Na chodbě jsem zůstala sama, zhroucená na židli, s informací, která mne hluboce zasáhla. Trvalo to asi pět minut, než jsem se odvážila jít za dcerou v takovém stavu, abych neplakala a mohla ji obejmout.
V těch pěti minutách jsem probrala minulost, přítomnost, budoucnost, informace o nádorech nasbírané ze studia. Jen jedna myšlenka jako by nešla z hlavy. Klára umře. Tato dvě slova pořád, pořád dokola. Velké mámino trauma, příliš velký zásah do normálního běžného života. Jsem tady na chodbě sama. Mám odpovědnost za dítě, zvládnu to? Šla jsem ji obejmout, tak nějak jinak, s pocitem, že jsou to možná poslední okamžiky, kdy budeme spolu, že nám možná čas rychle uběhne.
„Mami, co je?“ ptala se. Řekla jsem jí, že budeme muset na jiné oddělení a že má velké bebinko v hlavě, proto ji ta hlavička tak bolí. Pochopila a mazlila se dál. Na jednu stranu jsem byla ráda, že konečně vím, co jí je, na stranu druhou jsem byla zmatená. Nevěděla jsem, co se bude dít. Informace a znalosti ze studií mi momentálně vůbec nepomohly. Říkala jsem si, že by bylo lepší raději nevědět.
Dlouhých sedm měsíců trvalo, než jsem takto závažnou diagnózu přijala. Nevěřila jsem, že je Klárka tak vážně nemocná, snažila jsem se ji zachránit všemi možnými způsoby. Lékař na onkologii mi
již v říjnu sdělil: „Maminko, užijte si, co jde, jen zázrak by pomohl.“ Jako matce samoživitelce mi nebylo moc dobře, být sama v takovémto trápení není jednoduché. Proto vás všechny prosím, abyste si vážili svých rodinných vztahů, i když to třeba někdy není dle vašich představ, a snažili se hledat cesty k porozumění, naslouchání, v klidu a lásce.
Vědět, že jsou Vánoce, narozeniny, Velikonoce poslední, které s Klárkou prožívám, a nevědět, kdy nastane čas posledního rozloučení a jen čekat, bylo pro mne srdcervoucí.
V nemocnici mi pomáhali ostatní rodiče, byli jsme na stejné lodi. Doma se mi snažil porozumět a podpořit mě občasnou přítomností a klidem partner. Vnitřní osobní rozervanost jsem schovávala za úsměv i po úmrtí dcerky. Zemřela po devíti měsících od zjištění diagnózy v nedožitých šesti letech, v sanitce, při převozu do dětské nemocnice. Bylo to 4. června 2009 – v den svátku jejího bratra Dalibora.
Letos je to již osm let, kdy zdárně procházím fázemi truchlení a vím, že truchlení je celoživotní práce. Nejde jen o osobní záležitost, ale o zotavování celé rodiny, protože utrpěla ztrátu malé, hezké culíkaté Klárky. Chybí nám.
Z rodiny si o Klárce nejvíce povídám s mojí maminkou a pak svojí spirituální tichou řečí s velmi tichým hlasem mého nitra.
V určité době po úmrtí Klárky jsem popřela Boha, nyní ho znovu objevuji skrze příběh jedné malé culíkaté holky. Jsem ráda, že mi dcerka otevřela oči, kterými vidím spoustu potřebného i nepotřebného, možná tu měla být právě pro to. Spolu s přáteli jsme založili organizaci Klára pomáhá z.s. (www.klarapomaha.cz). Pomáháme pečujícím a pozůstalým. Tato organizace si nese příběh malé Klárky jako symbol bolesti, lásky a naděje. Je pomocí maminkám, tatínkům, a všem lidem, kteří pečují o své blízké i vzdálené. Lidem, kteří každodenně pomáhají a asistují ve svých rodinách.
Přála bych si, aby v každé z rodin byla láskyplná péče. Přála bych si, aby pozůstalí ve svém životě našli světlo a žili, nepřežívali.
Dagmar Šléglová
Nové město 2/2016