Foto: Michael Bujnovský, Člověk a Víra.

Proč za tebou, Františku? 

„Jednoho dne se František vracel z lesní houštiny, kde se modlil. A když vycházel z lesa, bratr Masseo chtěl vyzkoušet, jak je pokorný. Vyšel mu tedy naproti a jakoby posměšně se ho zeptal: ,Proč za tebou? Proč za tebou?‘ Svatý František na to: „Jak to myslíš?“ Bratr Masseo odvětil: ,Proč jdou všichni za tebou a každý tě chce vidět, slyšet a poslouchat? Vždyť nemáš hezkou postavu, nejsi vzdělaný ani urozený… Čím vlastně lidi tak přitahuješ?‘“[1]

Když jsem jel před pár lety z vlakového nádraží z Porciunkule (kde je malý kostelík, který opravil svatý František a kde založil svůj řád) do Assisi, dotklo se mne, že se většina lidí v autobuse bavila o nějakém člověku, který tu žil před 800 lety. Rozbrečelo mne to a dojalo. Čím je tento nepatrný, nevzhledný muž, který všechno rozdal, stále aktuální a oslovující?

Je fakt, že i v dějinách františkánského řádu byli mnozí svatí muži, ale František je jenom jeden. Nám, jeho následovníkům, už to moc nejde, ale snad alespoň střípky Františka občas dokážeme odrážet.

Papež Lev vyhlásil tento rok rokem svatého Františka a daroval velkodušně odpustky celé církvi… Věděli jsme sice, že je 800 let od Františkova přechodu do nebe, ale poté, co se Františkovi několik let podrobně věnoval minulý papež, který si vzal jeho jméno, nás to překvapilo. Vlastně překvapilo i nepřekvapilo.

Chtěl bych se zamyslet nad pár inspiracemi, kterými si, myslím, může svatý František obohatit i nás, lidi 21. století.

Nechat se najít a milovat

Bůh Františka hledal a našel. Dokázal reagovat na jeho touhy. František, rodným jménem Jan Bernardone, měl veliké touhy. Chtěl se stát slavným, být rytířem, mít krásnou ženu atd. Ale Hospodin ho překvapil, když zareagoval na jeho touhy jiným způsobem. Řekl mu ve snu: „Františku, chceš sloužit Pánu nebo služebníku (císaři)?“ Později František říkal, že se oženil s nejvznešenější paní – Paní Chudobou. Také mu ve snu Bůh ukázal, že jemu a jeho rytířům daruje krásnější zbraně než ty, se kterými vyrazil na válečnou výpravu. Bůh nepopřel jeho touhy, ale daroval a splnil mu daleko větší. Bůh touží, abychom nežili pro malé věci, nespokojili se s málem. A zároveň František pochopil, že ho Bůh nekonečně miluje.

Bůh nepopřel jeho touhy, ale daroval a splnil mu daleko větší. Bůh touží, abychom nežili pro malé věci, nespokojili se s málem.

Minorita a pokora

Zde bychom mohli dočíst druhou část příběhu, kdy svatý František odpovídá bratru Masseovi:

„Když to svatý František uslyšel, zaradoval se v duchu, obrátil tvář k nebi a dlouho tak setrval, s myslí pozdviženou k Bohu. Jakmile opět přišel k sobě, poklekl a vzdal Bohu chválu a dík. Potom se s velkou horlivostí ducha obrátil k bratru Masseovi a řekl: ,Chceš vědět, proč za mnou? Chceš vědět, proč zrovna za mnou? Chceš vědět, proč jdou všichni lidé za mnou? Toto jsem vyčetl z očí Nejvyššího Boha, který vidí dobré i zlé po celém světě: Jeho nejsvětější oči nenašly mezi hříšníky většího bídáka, nikoho ještě neschopnějšího, ani většího hříšníka, než jsem já. Pro své podivuhodné dílo, které zamýšlí vykonat, nenašel na celé zemi bídnějšího stvoření. A právě proto si vyvolil mě, aby zahanbil každou vznešenost, velikost, sílu, krásu a světskou moudrost, čímž by se prokázalo, že veškerá ctnost a všechno dobré pochází od něho, nikoli od tvorů, a proto se žádný člověk nemůže před jeho tváří vynášet. Ale kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu, jemuž patří všechna čest a sláva až navěky.‘“[2]

Františkova geniální intuice, se kterou založil řád menších bratří (fratres minores) nám ukazuje na jeho postoj, kdy chtěl přicházet ke každému člověku pokorně, jako ten menší.  František říkával dokonce: „Chudí jsou naši učitelé.“ Věřil, že Bůh často mluví skrze ty „poslední“ ve společnosti nebo v řádu. Věřil, že každý člověk je mu darem, který ho může něčím obohatit.

Sv. František věřil, že každý člověk je mu darem, který ho může něčím obohatit.

Společenství, fraternita, synodalita

Mnoho lidí se dnes cítí osamoceno, nepochopeno, bez vlastní hodnoty. Myslíme si s bratry, že synodalita je něco, co je vlastně už nějak v DNA františkánského řádu. Tedy společenství spojené s úctou a nasloucháním Bohu i skrze nejposlednějšího člena komunity.

Sine proprio a svoboda (ptáčata)

Možná lepší způsob, jak nazvat charisma františkánské chudoby je tzv. sine proprio – bez vlastnictví. Každý něco fyzicky vlastní a užívá. Můžeme ulpět a být závislí i na málu nebo si přivlastňovat nějakého člověka, projekt, znalosti. František toužil být svobodný a nepřivlastňovat si ani lidi, ani věci, ani projekty. Možná proto dokázal vnímat více jejich hodnotu.

Myslím, že dnes mnohé lidi oslovuje i jednoduchost a skromnost. Je to vidět třeba v minimalistických směrech v architektuře nebo v touze „odpojit se od matrixu“ (například od mnoha vnějších impulsů skrze sociální sítě).

Vlastně i skromnost samotná ukazuje, že člověk, byť toho má málo, může být šťastný. To bylo něco, co mě oslovovalo na některých křesťanech při mé konverzi ke Kristu.

Můžeme ulpět a být závislí i na málu nebo si přivlastňovat nějakého člověka, projekt, znalosti.

Důvěra v Otce a svoboda milovaných Božích dětí

Papež František, když se rozhodoval vzít si jméno svatého Františka, si vzpomněl právě na situaci, kdy se svatý František svléká před otcem a biskupem a vrací otci jeho majetek, který po něm otec ve zlosti žádá nazpět. Tam se František s důvěrou dává do rukou nebeskému Otci a také se svěřuje církvi skrze biskupa Guida, který ho bere pod svou ochranu a symbolicky ho přikryje svým pláštěm.

Všechno ať chválí Hospodina

František přišel ve svém životě na to, že všechno je dar od Boha Otce a že mu to můžeme vracet jen skrze děkování nebo tím, že se rozdělíme s potřebnými a chudými. František dokonce říkal, že skrze chudé vrací Bohu věci, které měl půjčené.

Za dar František považoval dokonce modlitbu samotnou, vždyť nikdo by nebyl hoden mluvit s Bohem, kdyby se k nám Bůh nesklonil a tento dar s ním mluvit nám neumožnil:

„Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane, tobě bud’ chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení. Patří tobě jedinému, Nejvyšší, a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.“ (Chvalozpěv stvoření)

František se natolik do modlitby ponořil, že o něm říkali v jeho životopisech, že se nejen modlil, ale „spíše se stával modlitbou“.

František přišel ve svém životě na to, že všechno je dar od Boha Otce a že mu to můžeme vracet jen skrze děkování nebo tím, že se rozdělíme s potřebnými a chudými

Sestra smrt

V baroku se svatý František často zobrazoval s lebkou v ruce. Smrt byla zdůrazňovaná jako naturalistický protipól světské rozmařilosti. František sice konečnost pozemského života a pozemské existence bere „smrtelně“ vážně, ale ujišťuje, že když je člověk smířený s Bohem a bližními, stává se smrt jen sestřičkou, branou k životu s Ježíšem.

Svatý Františku, stigmatizovaný na La Verně,

svět po tobě touží,

neboť jsi obraz ukřižovaného Ježíše.

Potřebuje tvé srdce, otevřené Bohu i člověku,

tvé bosé a zraněné nohy,

tvé probodené a prosící ruce.

Touží po tvém slabém hlasu,

který je silný mocí evangelia.

Františku, pomáhej dnešním lidem,

aby poznali, jakým zlem je hřích,

a aby od něj hledali očištění v pokání.

Pomoz jim, aby se osvobodili od vazeb hříchu,

které sužují moderní společnost.

Oživ ve vědomí vládců

naléhavou potřebu míru mezi lidmi a národy.

Předej mládeži svou svěžest života,

schopnou odporovat nástrahám

mnohonásobné kultury smrti.

Těm, kteří byli zraněni

jakýmkoliv druhem zloby, sděl, Františku,

svou radost z umění odpouštět.

Všem, kdo jsou křižováni utrpením,

hladem a válkou,

otevři znovu brány naděje.

Amen.

(Jan Pavel II., La Verna, 1993)

Jakub František Sadílek OFM

[1] Kvítky svatého Františka, 10. kapitola, Nakladatelství Paulinky s.r.o., 2021.

[2] Tamtéž.

Nové město 5/2026