Foto: Štěpán Konečný

S houslistou Štěpánem Graffem, jeho manželkou Magdalenou a třemi dcerami (Klárou, Terezií /21 let/ a Hanou /15 let/) se potkávám na chodbě domu, kde bydlíme, při sousedském posezení, ve farnosti, na koncertech… Vedle koncertní činnosti se Štěpán věnuje také mladým houslistům na brněnské konzervatoři a setkat se s ním můžeme i na vlnách Proglasu v pořadu Oktáva, který pravidelně připravuje. Svůj život si bez hudby a víry neumí představit. 

Jak bys popsal svůj vztah k hudbě?

Vnímám ji jako obrovský dar. Zásadně ovlivňuje můj život a naplňuje ho. Je to určitý typ řeči beze slov, která se nás dotýká v nejhlubších místech našeho nitra. Bez ní si nedokážu život představit.

Nakolik vím, tvůj vztah k hudbě se vyvíjel už od dětství…

V naší rodině je hudba hluboce zakořeněná. Nasával jsem ji od maminky, zpívala mi od nejútlejšího dětství. Pamatuji si na krásné chvíle, kdy jsme se před spaním pomodlili a pak ještě zpívali. Vzpomínka na ně ve mně vzbuzuje pocit bezpečí.

Potom mám o deset let staršího bratra Jaromíra, houslistu, který hraje v brněnské filharmonii. Když jsem byl malinký, on už pilně cvičil, protože v mých asi čtyřech letech dělal přijímací zkoušky na konzervatoř do Brna. Tatínek Jaromír je také houslista. Celý život vyučoval na Základní umělecké škole V. Ambrose v Prostějově housle. Učil nás oba, i mě potom dovedl až na konzervatoř.

Babička nebyla profesionální hudebnice, ale hrála krásně na klavír a svoje dcery vedla k hudbě. Moje maminka Svatava, která také celý svůj profesní život vyučovala hru na klavír na hudební škole, pocházela totiž z pěti sester, z toho čtyři byly profesionální hudebnice a jejich manželé také. Na setkáních širší rodiny, při oslavách narozenin a podobně babička sedla ke klavíru a všichni zpívali, muzicírovali. Kde se tedy u nás o něco zakoplo, byla to hudba.

Umím si představit, že svým rodičům vděčíš i za mnohé další…

Určitě jim vděčím za to, že mě vedli k víře, protože jsem ji vždy bral jako přirozenou součást života. Potom samozřejmě v dospívání, když jsem odešel na studia, jsem prožíval období dalšího hledání, ale základ jsem měl z domova.

Měl jsem pak také obrovské štěstí na lidi, ať už to byli moji pedagogové a přátelé, se kterými jsem se později setkal a kteří mě vždycky podrželi a posunuli dál. I s mojí ženou Magdalenou, která je konvertitka, se podpíráme navzájem.

A jaká je role víry v tvém současném životě?

Nedovedu si život bez ní představit. Asi je to i díky hudbě, která je pro mne jazykem pomáhajícím mi na cestě víry. Hudba člověka uvádí do různých poloh, jsou v ní obsaženy všechny možné emoce a hloubky, které se ho dotýkají – o smyslu života, otázky toho, co bude, až překročíme bránu, kterou všichni jednou musíme projít. Většina skladatelů se do komorních skladeb, do smyčcových kvartetů snažila vložit svoje nejhlubší prožitky, často spojené s těžkými chvílemi v životě.

Napadá mne třeba smyčcový kvartet Bedřicha Smetany Z mého života nebo Beethovenovy poslední smyčcové kvartety, Schubertovy kvartety… Pokud se tedy člověk věnuje takzvané vážné nebo klasické hudbě, tak ho to pořád zavádí na hlubinu. A víra je samozřejmě něco, co člověka nese.

Graffovo kvarteto v Toppan Hall v Tokiu

Jak se odvíjel tvůj profesní život?

Z rodného Prostějova jsem odešel ve čtrnácti letech a zakotvil jsem v Brně, kde žiji dosud. Po studiu konzervatoře jsem pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění. Mým snem už během studií na konzervatoři bylo věnovat se naplno komorní hudbě. Podařilo se mi se spolužáky již tenkrát založit smyčcové kvarteto, které postupně prošlo personálními obměnami, ale celkově mě provází od roku 1997 dodnes. Doufám, že s Graffovým kvartetem naše kulatiny (30. výročí) budeme moct oslavit na koncertních pódiích v příštím roce. A těším se na to.

Dalším splněným snem je výuka hry na housle. Již od mládí jsem se jí chtěl věnovat a tenkrát jsem nevěřil tomu, že jednou budu učit na brněnské konzervatoři. Jsem rád, že dnes mohu mladým předávat něco ze svých zkušeností.

V posledních letech pracuješ také pro rádio Proglas…

Už jako malý kluk jsem si hrál na redaktora v rádiu. Měli jsme gramofonový přístroj a já jsem se bavil tím, že uvádím koncerty a že jsem moderátor. Nikdy by mě ale nenapadlo, že taková příležitost ke mně někdy opravdu přijde. V roce 2022 mě oslovil ředitel Proglasu otec Martin Holík, jestli bych nevěděl o někom, kdo by se ujal hudebních pořadů. Po chvíli přemýšlení jsem řekl, že bych to zkusil sám.

V současné době připravuji pořad Oktáva, který se věnuje klasické a duchovní hudbě. V tomto magazínu si s hosty povídáme o interpretaci, dějinách hudby a o zajímavostech z hudebního světa. Je to činnost náročná, ale hodně mě naplňuje a osobně obohacuje, protože se díky tomu potkávám se spoustou umělců, kolegů a rozhovory jsou velice zajímavé i pro mě. Samozřejmě mě potěší, když dostanu zpětnou vazbu a dovím se, že posluchači pořad rádi poslouchají. To mě utvrzuje, že to má cenu, i když mě to stojí hodně sil.

Dá se říct, jak vypadá tvůj běžný pracovní den či týden?

Závisí to hodně na mém koncertním kalendáři. Většinou dopoledne učím na konzervatoři, odpoledne se věnuji Proglasu a večer mám buď zkoušku, anebo sám cvičím na housle. Takže pracovní den trvá tak dvanáct hodin. Když v daném týdnu přibyde koncert, někdy i více, musím si činnosti rozplánovat tak, abych v předcházejícím týdnu zvládl to, co v týdnu s koncerty nezvládnu, zvlášť pokud na koncert cestuji někam do větší vzdálenosti. Taky musím před koncertem zařadit více odpočinku, protože hodina a půl na pódiu spolkne hodně energie – je to svým způsobem kus sportovního výkonu a vyžaduje naprostou koncentraci. Hra na housle je náročná činnost, i tím, že je to jednostranná zátěž, záda tedy dostávají zabrat a je potřeba myslet i na to.

Specifickou disciplínou jsou zahraniční turné. Když jsme měli na podzim loňského roku s kvartetem turné do Japonska, vyžadovalo to velkou přípravu. Snažíme se s kvartetem zkoušet pravidelně i v době, kdy nemáme koncerty. Před takovým větším zájezdem pak zkoušíme třeba i každý den.

S hostem, cinkenistou Richardem Šedou, při natáčení Oktávy v Proglasu.

Říkal jsi, že hudba je komunikační jazyk beze slov. Co skrze ni chceš sdělit druhým?

Já nejen hraji, ale věnuji se též dramaturgické činnosti – vymýšlím programy jako třeba cyklus Vox Imaginis v Brně, který je propojením hudby, literatury a poezie. Tyto pořady také někdy vedle klasických koncertů nabízíme na místech, kam jezdíme koncertovat. Musím tedy do hudby pronikat i z hlediska hloubky informací, hodně o skladbách vědět, abych našel správné souvislosti, aby programy dávaly smysl a obohacovaly posluchače. Takže vím, co koncertem chceme sdělit.

Nemám rád rozdělení hudby na klasickou vážnou a na duchovní, protože často má „světská“ hudba daleko větší výpovědní hodnotu a skutečně zasahuje nitro.

K porozumění hudbě se ale každý musí proposlouchat. Podobně jako je tomu s modlitbou. Pokud se jí člověk nevěnuje, těžko může něco zaslechnout. A pokud chce vnímat Boží hlas přes hudbu, ale neposlouchá, tak té řeči nemůže rozumět.

I tvá manželka a dcery se věnují hudbě. Jak to prožíváte v rodině a jak to vypadá konkrétně, když potřebujete cvičit?

Manželka je také houslistka a učí na brněnské konzervatoři. Hrajeme spolu rovněž v houslovém Duu Lyrico. Dcery jsou už třetí generací, která pomalu přebírá naše rodinné řemeslo. Dvě starší, dvojčata, absolvují v tomto školním roce housle na konzervatoři a teď začnou studovat pražskou Akademii múzických umění. Mladší, patnáctiletá, se dostala na konzervatoř, na klavír. Když jsme na jejich koncertech a slyšíme je, máme z toho vnitřní radost. Zároveň nás provází vědomí toho, jaká je to velká dřina. Rádi také společně koncertujeme s naším rodinným houslovým kvartetem Ensemble Lyrico Graffe.

Praktická stránka je samozřejmě náročná, poctivé cvičení k hudbě patří. Po celém dni výuky, cvičení, zkoušek nebo zpracovávání hudebního pořadu bych potřeboval ticho nebo chvíli, kdy jen hledím do koruny stromu. A když při odemykání našich dveří doma slyším housle ozývající se z různých místností a z poslední pak klavír, tak to není vždycky jednoduché. Nicméně nyní dcery už nebudou doma tak často. Možná mi začne zvuk houslí doma naopak chybět…

Štěpán Graffe s manželkou Magdalenou, Duo Lyrico.

Je něco, co ti leží na srdci?

Politická a společenská situace. Obávám se o naši společnost. Jsme v mnoha ohledech nemocní. Musíme se snažit každý den zpytovat svědomí, ať působíme na jakémkoliv místě, protože zlo a hřích nás provází všude, ať je to v církvi či v celé společnosti. Myslím si, že každý musí začít u sebe. Věřím ale, že víra, láska a třeba právě hloubka výpovědi umění nám dodává sílu jít poctivě v životě dál.

Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová

Nové město 5/2026