Vzpomínka na Marii Voce

Přinášet Boha světu
Bývalá prezidentka Hnutí fokoláre Maria Voce dnes odešla do náručí Otce. V roce 2011 podnikla zahraniční cestu, při níž navštívila Rusko, Českou republiku a Maďarsko. Ještě před svým příletem do Prahy poskytla redakci Nového města exkluzivní rozhovor, který nyní znovu uveřejňujeme.
Jste prezidentkou laického hnutí, v listopadu 2009 jste byla jmenována poradkyní Papežské rady pro laiky. Jaká je úloha laiků a laických hnutí církve v dnešní společnosti?
„Shrnula bych to do dvou slov: ´Proměňovat prostředí´ tam, kde každý žije. Jako první křesťané jsme povoláni k tomu, abychom bez ustání podněcovali křesťanskou revoluci. Ne však ničení, nýbrž dialog se světem. Dialog, v němž nejde jen o ideje, ale který je podpořen i činy. Prožíváním ´evangelního dávejte´, mohu například svědčit o tom, že jsem nejen hmatatelně zakusila ´bude vám dáno´, jak Ježíš slibuje, ale že jsem dostala mnohem více, než se dá získat podle ´teorie vlastnění´. Protože Bůh posílá stonásobek, a ten jsem dostala v podobě štěstí, autentických vztahů, vzájemnosti. A to v této době individualismu, nespoutané soutěživosti, samoty a zmatků není málo. Můžeme svědčit o tom, o čem Chiara opakovaně hovořila, že nejsme na tento obrovský úkol sami, ale že je s námi Bůh. A to je právě úloha církevních hnutí: znovu přinést Boha a jeho lásku do společnosti, i mimo kostely a sakristie. Je to zkušenost, kterou Hnutí prožilo v Čechách i ve všech zemích střední a východní Evropy už za minulého režimu. Když se pak podíváme na historii vaší země, tak silně poznamenané antiklerikalismem, je právě cesta laiků tou privilegovanou cestou, jak vrátit do ekonomiky, politiky, kultury i umění mízu evangelia.“

Přílet do Prahy v roce 2011.
V globalizované společnosti stále více pozorujeme vzájemné přibližování různých kultur a náboženství. Jedná se ale často o sbližování v prostoru, nikoliv o sbližování hodnot. Nejde vždy o obohacení, často vyplouvají na povrch rozdíly a střety, i tvrdé a nepřátelské. Víme o vašich bohatých zkušenostech na poli dialogu. Jaký příspěvek může Hnutí podle vás v tomto smyslu nabídnout?
„Kromě let pobytu v Turecku, kde jsem žila uprostřed populace, která byla z valné části muslimská, jsem také minulý rok prožila během své první cesty na Dálný východ hlubokou zkušenost s prostředím buddhismu. Velmi mne oslovilo, jak velkou vnímavost vůči božskému mají tyto národy, jaké mají hodnoty, úctu ke stáří, poslušnost, pracovitost, toleranci, trpělivost, schopnost snášet těžké a bolestné situace. V této souvislosti jsem si kladla otázku: jestliže nepřineseme ještě něco většího, co tu pak děláme? Hodnota křesťanské lásky mi však připadá obrovská. To je totiž jediná hodnota, která převyšuje ty ostatní, nevytlačuje je, ale naopak zdůrazňuje. Je to ta hodnota, která nachází okamžitou odezvu u jiných náboženství a kultur díky zlatému pravidlu, společnému pro všechny: ´Dělej druhým, co chceš, aby dělali tobě.´ Na tomto základě rozkvétá dialog a my objevujeme, že jsme bratři, že jsme společně povoláni odpovídat na velké výzvy dneška. Zažila jsem to při setkání s buddhisty v Japonsku a Thajsku, s nimiž už po léta vedeme živý dialog. To je ten příspěvek, který Hnutí může všude nabídnout. Začíná být vidět, jaké bohatství může vyrůstat ze setkávání tak rozdílných světů. Je to nový, rodící se svět, svět bratrství, ale obohacený rozdílnostmi. A ten je snem každého člověka.“
Po svém zvolení jste se vyjádřila, že chcete dávat přednost vztahům. Co vám pomáhá uskutečňovat tento program?
„Co mi pomáhá? Mohu říct, že je to cíl, k němuž jsme povoláni a který je obsažen v poslední Ježíšově modlitbě ´Aby všichni byli jedno.´ Je to slovo, které je vtisknuto v každém z nás už proto, že jsme obdrželi charisma jednoty. Pomoc přichází z jediného pravidla, kterému nás Chiara učila především svým životem: růst v jednotě s Bohem, abychom z ní neustále čerpali lásku k bratřím a sestrám.
A co to znamená pro život Hnutí?
Nevystavovat se riziku, že se necháme pohltit vším, co je třeba udělat, problémy a těžkostmi, které se musí řešit, ale věnovat na prvním místě a bez rozdílu pozornost každému, koho potkáme. Upřednostňovat lásku, která naslouchá, otevírá nitro druhého, dává stranou vlastní zvyky a způsoby, aby objevila zvyklosti druhých, v přesvědčení, že nemáme v zásobě odpovědi, ale musíme jen vytvořit prostor, aby se druhý cítil být přijat a mohl se plně vyjádřit. Dojdeme tak ke vzájemné lásce. V Česku a v dalších zemích za železnou oponou to byl právě proud lásky, který proudil od člověka k člověku a měl sílu překonat každou překážku a šířit se překvapivou rychlostí. Je to historie, kterou bychom neměli zapomenout, protože se z ní máme ještě dnes co učit.“

Ano. Hnutí zde bylo už od začátku šedesátých let a hluboce poznamenalo život kněží, řeholníků, laiků, rodin i mladých, kteří se do něj zapojili. Mnozí mají v živé paměti návštěvu Chiary Lubichové v Praze před deseti lety. Mohla byste nám říci, co pro vás osobně znamenalo a znamená setkání s Chiarou a s jejím charismatem?
„Znamenalo pro mne životní obrat a vtisklo mi pečeť, kterou mi připomíná moje jméno Emmaus, dané mi Chiarou už více než před padesáti lety. V roce 1964 jsem byla teprve krátce ve formační škole Hnutí v Grottaferrata, když k nám jednou Chiara přišla a mluvila o podstatě svého charismatu, o jednotě. Snažila se vložit do slov to ´něco nového´, tu ´ohromující´ zkušenost, kterou se svými družkami prožívala od samého začátku, od chvíle, kdy začaly radikálně žít přikázání vzájemné lásky, které je srdcem evangelia. Dalo by se vysvětlit zážitkem učedníků na cestě do Emauz, poté co Ježíš rozlámal chléb a zmizel jejich očím a oni se ptali jeden druhého: ´Což nám nehořelo srdce?´ A Chiara se ptala: ´Není to totéž světlo, žár, láska, které cítíme, když je Ježíš uprostřed nás?´ ´Je to síla,´ říkala, ´která nás drží, i když je v nás i kolem nás bouře. Kudy projde, tudy s sebou strhává, proměňuje, dotýká se srdcí a otevírá stále nové obzory.´ Viděla jsem, jak se otevírají rok za rokem. I dnes!“
Co vás vede k tomu, abyste ji následovala?
„Je to Bůh, kdo volá. Každý den. Dnes, stejně jako tehdy, když mi bylo něco málo přes dvacet a opustila jsem během jednoho týdne domov, matku, otce a kariéru.“
Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová, Anna Černá, Daniela Tuliani
Nové město 6/2011








