Foto: Pixabay

Přinášíme zamyšlení o postu od P.Miroslava Cútha uveřejněné v Novém městě v roce 2010.

V jedné pohádce měl král nedobré rádce. Všichni to viděli, jen on ne. Žádným rozhovorem se nedařilo mu otevřít oči. Pak přišel jeden moudrý člověk a poprosil krále, aby se tři dny postil, aniž by mu řekl důvod. Po třech dnech si král už všímal věcí, které mu unikaly, prohlédl faleš svých rádců a vyvodil z toho důsledky k dobru svému i svého lidu.

Něco na tom bude, protože pohádky (a mohli bychom říci kultura ve svých nejrůznějších projevech), předává vždy obecně lidské hodnoty a zásady.

Dokonce se dá ze života vypozorovat, že půst (jako schopnost nemít vždy a všechno co chci a kdy chci) je natolik součástí našeho pozemského života, že když si ho tam nezařadíme dobrovolně, zařadí se tam „sám“ – jako důsledek nejrůznějších životních situací.

Dobrá, ale kudy do toho?

Jsou totiž i případy, kdy takzvaný půst či sebezápor byl jen maskou, nebo byl jen podle osobních choutek a byl nějakým způsobem „mimo“.

I v Bibli je několik úryvků, které ukazují, že se lidé mohli velmi mýlit, co se týká způsobu jak se postit.

U proroka Izaiáše čteme: (58, 1-13)

„Toto řekl Pán, Bůh: ´Hle, k sváru a hádce se postíte, abyste byli zločinnou pěstí. Přestaňte se takto postit, a váš hlas bude slyšet až do výšin. Je tohle půst, jaký se mně líbí, den, v němž se člověk umrtvuje? Sklonit hlavu jako rákos, ustlat si na žínici a prachu? Tohle nazveš postem, dnem milým Hospodinu? Či není půst, jaký si přeji, toto: rozvázat nespravedlivá pouta, uvolnit uzly jha, utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo? Lámat svůj chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obléci ho, neodmítat pomoc svému bližnímu?

Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo a soumrak tvůj se stane poledním jasem.´“

Křesťanské pojetí postu je vždy inspirováno životem Pána Ježíše, samozřejmě zvláště jeho křížem. I tady nám ale neuškodí určitá dávka pokory, neboť máme co dělat s tajemstvím. Bůh – člověk, ráj – hřích – kříž – život.

Dalo by se ale přece jen vyčíst, že v podstatě jde o to, dávat svět (lidi a věci) DO POŘÁDKU. On přišel, abychom měli život.

To by mohlo být jakýmsi ukazatelem. Jestliže je někde nouze, pomohu, DÁVÁM TO DO POŘÁDKU. Jestli je někde nepořádek, nebo by něco mohlo být lepší, vložím se do toho. Největším nepořádkem je hřích. Je třeba se dát k dispozici, aby to Pán mohl dát do pořádku.

Byla doba, kdy jsem se alespoň v pátek nutil, abych si při zouvání rozvazoval tkaničky u bot. Běžně jsem boty vždy jen tak shodil – což se mi samozřejmě vymstilo při obouvání. Díky tomuto pátečnímu skutku pokání jsem se to naučil a už mi to nedělá problémy. Nebo taková sprcha studenou vodou po ránu. Že to je zdravé – to by vždy nezabralo. Ale když se dá ten šok za někoho, za něco obětovat, pak se mi to nechce vynechávat.

Naše skutky pokání by měly mít vždy v sobě ono ZA (někoho, za něco). A jelikož i my sami máme zapotřebí pokání, můžeme se do toho počítat také.

Duchovní autoři říkají, že k správnému prožívání pokání patří tato trojice: modlitba, půst, dobročinnost (milosrdenství).

Jsou situace, kdy nám Pán pomůže zvláštní milostí, abychom byli schopni oběti za druhé, místo druhých. To už je trochu vyšší škola.

Panna Maria v Lurdech prosila Bernadettu, aby jako pokání za hříšníky políbila zemi…

Přínosné pro nás mohou být i myšlenky z liturgie Popeleční středy:

„… aby byl náš půst takový, jaký si přeješ a pomohl nám k polepšení.“

„Bože, dej, ať nás posilní dnešní půst, kterým zahajujeme úsilí o svou duchovní obnovu, abychom se naučili sebeovládáním statečně přemáhat zlo a volit dobro.“

Miroslav Cúth

Nové město 2010