Foto: Pixabay

V mnohých zemích se 25. březen připomíná jako den nenarozeného života (nenarozených dětí). Při této příležitosti jsem si vzpomněl na některé situace, případy, kdy jsem stál na hranici nebo už za hranicí života a smrti (ne)narozených dětí.

Jako mladý student medicíny jsem musel absolvovat kromě přednášek i praktická cvičení v rámci klinických předmětů. V rámci předmětu gynekologie a porodnictví (asi v 5. ročníku studia) jsem absolvoval i praktické cvičení na operačním sálu, kde se prováděly umělá přerušení těhotenství (umělé potraty). Samozřejmě jako student jsem se ničeho nezúčastnil, ale musel jsem tam být přítomný a jen se „dívat” a být svědkem, jak jsou části nenarozených dětí odstraňovány z těla jejich matky a postupně odloženy do přiložené kovové misky. Ještě dodnes mám v sobě tu hořkost a bolest, kterou jsem zažíval tehdy tam na operačním sálu. Nemohl jsem dělat nic – chtělo se mi křičet a nabídnout, že si ty děti vezmu a postarám se o ně… Ale nemohl jsem dělat nic viditelného. Celou tu dobu tam na operačním sále jsem trpěl a modlil se. Ta situace, které jsem byl svědkem, byla pro mě opakováním Ježíšova výkřiku na kříži „Bože můj, Bože můj, proč…?”

Když jsem potom později pracoval už jako lékař na oddělení dětské intenzivní péče, moji hlavní úlohou, resp. mojí prací bylo zachraňovat dětské životy, které ne jednou „visely na vlásku“. Byly to opačné situace jako ta, kterou jsem zažíval na operačním sálu jako mladý student – život proti smrti. Často to byl tvrdý a intenzivní boj za záchranu dětského života, často jsem se cítil být bezmocný, často jsem ten boj o záchranu života dítěte prohrával. Vzpomínám na jednoho asi třináctiletého pacienta, který vážně onemocněl a průběh jeho nemoci byl velmi rychlý a nemohli jsme ho zachránit. Snažili jsme se udělat vše možné, ale nemoc byla zákeřná. Byl jediné dítě rodičů – i kvůli této skutečnosti jsme dělali vše, abychom chlapce zachránili – už kvůli jeho rodičům. Nepodařilo se… Tato situace byla pro mě opětovným výrazem Ježíšova výkřiku na kříži „Bože můj, Bože můj, proč…?” V duchu jsem volal k Bohu tu samou otázku „Proč?“ Neměl jsem odpověď ani vysvětlení. Po delší době jsem se náhodou dozvěděl, že těmto rodičům se narodilo zdravé dítě. V té chvíli moje srdce zaplesalo. Odpověď na moje „Proč?“ Nevím…

Ale také jsem zažil situace, kdy jsem viděl bezmocnost medicíny a zároveň zažil „prst Boží”, kdy Bůh neviditelným způsobem vstoupil do mnohých situací a kde už jsme neměli prakticky žádnou naději, pacient přežil a uzdravil se. A ani jsem nevěděl vlastně přesně proč…

Velkou vděčnost za život prožívám v těch ojedinělých případech, když jako lékař záchranné služby jsem zavolán k rychlému porodu. Každý takový rychlý porod je vždy stresová situace, protože nikdy nevíme, jak bude probíhat, co se stane… V těchto situacích se snažíme, pokud je to možné, dopravit maminku ještě s miminkem v jejím těle, co nejrychleji do porodnice. Ale ne vždy to stihneme, a porod proběhne doma nebo v sanitce během cesty. Několikrát jsem právě jako lékař záchranné služby asistoval u rychlého porodu doma v rodině anebo jako nedávno přímo v osobním autě na benzínové stanici. V těchto chvílích je daná situace pro mě velkým stresem, ale potom radost z narozeného dítěte je opravdu velká… Nemluvě o tom, když jsem asistoval před několika roky u porodu na Štědrý večer… Ten radostný pocit, když držím právě narozený život – malého novorozence v rukách, je nepopsatelný…

Martin Uher