Foto: Pixabay

Cestoval jsem na jeden kurz do Říma na nejmenovanou papežskou univerzitu. Kurz trval několik dní a využil jsem ho, abych ho mohl prožít s jedním z mých bratrů, též knězem.

Podle letového řádu byly naše přílety naplánovány na stejné letiště v rozsahu asi patnácti minut, a tak jsme se dohodli, že na sebe vzájemně počkáme. Když jsem (podle časového plánu) v Římě přistál, zjistil jsem, že letadlo bratra má 1,5 hodiny zpoždění. Na letišti mě čekal ještě jeden známý, a tak jsme využili čas na společnou „debatu“. Jak se měl blížit už zpožděný přílet, tak se čas zpoždění natáhl ještě o další půlhodinu. Můj známý mě mezi řečí upozornil, že od určité hodiny je vzdušný prostor nad daným letištěm uzavřený kvůli hluku. Vyslovil pochybnost, zda vůbec nechají letadlo po dané hodině přistát. To byla moje první zkouška trpělivosti toho týdne. Ale nakonec jsme se s radostí s bratrem potkali a společně nás odvezli na ubytování do papežské koleje Nepomucenum.

První den kurzu jsme měli zabezpečený oběd v restauraci před univerzitou. Po přednáškách jsme uvítali italskou „pastu” (těstoviny). Když jsme dojedli, mysleli jsme, že je to již vše a o něco dalšího dobrého se musíme postarat ve vlastní režii. Vydali jsme se s bratrem na italskou zmrzlinu blízko Fontana di Trevi a byli jsme „nasyceni“. Jaké bylo naše překvapení, když nám další účastníci kurzu sdělili, že kdybychom bývali ještě chvíli „vydrželi“, dostali bychom i italský zákusek, který byl součástí menu. Tak jsme o ten zákusek sice přišli, ale nic nám to neubralo ze společné radosti z italské zmrzliny. 🙂

Další zkouška trpělivosti a zároveň důvěry v Něho přišla poslední den kurzu. Společně jsme byli na návštěvě Vatikánských muzeí a v ceně kurzu byla prohlídka s průvodcem. Vše probíhalo podle plánu, v šatně u vchodu jsme si odložili batůžky, dostali jsme lístek s číslem, se kterým jsme si potom měli naše zavazadla vyzvednout. Prohlídka s průvodcem je přece jen jiná, než když ji člověk absolvuje jen sám. Asi v polovině prohlídky jsem zjistil, že jsem ztratil „číslo“ od svého batohu v šatně. Prohledal jsme všechny kapsy a … nic. Pokračoval jsem v prohlídce s ostatními (i tak se nedalo jít jinam než dopředu), ale nebylo to pro mě jednoduché. V hlavě jsem si představoval, že někdo lístek našel a můj batoh vyzvedl (i s počítačem!). Odevzdat tuto situaci Bohu a spolehnout se na to, že On se postará, byl boj… Na konci prohlídky po 17. hodině jsme dorazili k šatně a … problém. Bylo mi řečeno, že mám přijít před 20. hodinou a potom sepíšeme protokol a pokud tam batůžek bude, vydají mi ho. Takže dalších téměř 2,5 hodiny čekání! Sedli jsme si s bratrem do jednoho baru, trochu se občerstvili a … čekali. Využili jsme čas i na modlitbu, ale pro mě to byla velká zkouška trpělivosti a důvěry v Boha, že přece jen batůžek dostanu nazpět.

Před 20. hodinou jsme znovu došli k šatně, pracovník mě poznal, a měl jsem ukázat na svůj batoh. Obsluha ještě požadovala, abych řekl, co se v batohu nachází a před nimi heslem odemkl počítač. Vše proběhlo podle předpisů, včetně sepsání protokolu, a se srdcem plným vděčnosti jsme odcházeli s bratrem na ubytování.

Naše trpělivost byla vyzkoušena i při odletu z Říma. Využili jsme nabídku cesty autem a na letiště jsme přijeli s předstihem. V klidu jsme podali bratrovo zavazadlo k odbavení a čekali…. Jaké bylo překvapení, když se asi po hodině objevila zpráva o zpoždění bratrova letadla do Prahy o 1,5 hodiny. Nevěděli jsme, jestli se zpoždění ještě neprodlouží… Čas jsme využili na modlitbu, přípravu na neděli a na nastávající týden, ve kterém nás každého čekaly různé „úkoly“. Ale přece jen ta nejistota, kdy v sobotu večer každý z nás odletíme, nás provázela celé ty hodiny… Zase to byla zkouška trpělivosti a zároveň i příležitost důvěřovat Jemu.

A tak tento „římský“ týden byl pro mě nejen školou na daném (velmi kvalitním) kurzu, ale byl i školou trpělivosti a důvěry v Něho. A zato jsem vděčný.

Martin Uher