Adventní čekání

Čekám příjezd vlaku.
Někdy proto, že někam jedu, někdy proto, že někdo přijede.
Čekám. Někdy si čtu, přemýšlím, modlím se nebo jen tak pozoruji okolí.
Otázka ovšem zní: Je to jen vyplnění času, který je sám o sobě prázdný, nebo je to naopak: prázdným – volným musí být, abych v něm něco prožil? Má čas čekání – který je v našem životě častý, svůj smysl? Nebo je jen ztrátou?
Prožil jsem čekání, kdy jsem nevěděl, zda myšlenka být knězem je opravdu povoláním od Boha, nebo jen od lidí.
V těch měsících mi pomáhala věta z knihy „Otec vyhoštěných“, kde spisovatel popisuje průběh kněžského povolání hlavního hrdiny knihy – P. Damiána de Vester. Ve chvílích nejistoty mu pomáhala věta, kterou cítil ve svém nitru: „Čekej, tvá hodina přijde…“
Čekání je tedy nutné. Budoucnost nelze mít hned.
Proč?
Uvědomil jsem si, že v době, kdy jsem čekal na jasné znamení od Pána, na to, že mě ke kněžství opravdu volá On, jsem prožil důležité momenty a setkání. Že to vlastně nešlo bez čekání…
K podobnému závěru docházejí i ti, co putují na nějaké poutní místo – shodují se v tom, že důležitá byla i cesta. Kdyby je někdo do cíle rychle přivezl, něco by chybělo. Že člověk nakonec ani neví, co ho vlastně víc obohatilo – zda cesta nebo cíl – patří to totiž neoddělitelně k sobě.
Čekání a cesta, příjezd vlaku a cíl.
Zahajujeme advent – čekání na Vánoce.
I tady platí, že nejen Vánoce, ale i čekání na ně, je důležité.
Je rozumné neuspěchat Vánoce. Bylo by to jak nedopečený koláč.
Je třeba připravit srdce, říká liška v Exupéryho Malém princi.
Čekání na Vánoce je vlastně čekáním na lásku.
Ten, který je pramenem lásky se nás ptá: „Pomůžeš, aby ve světě láska nevychladla?“
Miroslav Cúth
(Sváteční slovo, vysíláno Českou televizí v listopadu 2009)
Nové město 9/2021








