Martin Uher, fokolarín – kněz a lékař záchranné služby, žijící ve fokoláre v Polsku, s jehož zkušenostmi a postřehy se často setkáváme na stránkách Nového města, se s námi rozdělil o svou čerstvou zkušenost s doprovázením své maminky Marie Uhrové na věčnost.

Přes víkend jsem v citadele Hnutí fokoláre Mariapoli Fiore blízko Varšavy. V sobotu po obědě mi volá švagrová, že stav maminky se v nemocnici výrazně zhoršil a maminka už nevnímá a nereaguje na žádné podněty. Pociťuji „bodnutí u srdce“ a spontánně se obracím modlitbou k tomu, který je Pánem života a smrti. „Zaběhnu“ ještě do kaple a potom, co o situaci pohovořím s bratry a s jejich povzbuzením, se vydávám na sedmihodinovou cestu autem směr Praha. Cestou prosím v modlitbě, pokud je to možné, abych maminku ještě zastihl na živu.

Cesta je spojena s audio modlitbou i se spontánními prosbami… Když se blížím k Praze, volá mi bratr, že maminka se zlepšila a začala vnímat. Přesto však pokračuji v cestě, abych kolem desáté hodiny večer vešel do nemocničního pokoje, kde maminka leží. Pozdravíme se, ona mě bez problémů poznává. Ale i tak se rozhoduji, že u maminky přes noc zůstanu, kdyby se měl stav znovu zhoršit. A tak noc prožívám v modlitbě. Chvílemi i maminka pohybuje rty, když se modlíme růženec. Nad ránem asi na hodinku zdřímnu opřený hlavou o stůl. Ale únava není ani tak výrazná. Ráno se po snídani s maminkou rozloučím a během dne přicházejí i další návštěvy z rodiny.

Během cesty do Prahy komunikuji také se svým vedoucím v práci i s kolegy a oni si moje tři nastávající noční služby „rozeberou“. Spontánně se objevuje otázka – proč jsem musel hned vyrazit a měnit služby atd. Kdybych věděl, že se zdravotní stav maminky večer zlepší, mohl jsem klidně jít další dny do služeb, nemusel bych „burcovat“ kolegy apod. Nevím, proč události nabraly takový spád. Snažím se posloužit mamince i rodině, co je potřebné. V následujících dnech si kladu otázku, jak dál, jak zrušit či vyměnit služby na další víkend. Ptám se: „Co ode mě, Pane, chceš?“ Nemám odpověď, žiji přítomný okamžik každý den, modlím se. Asi za dva dny se stav maminky zase zhoršuje, bratr jí ráno ještě přinese svaté přijímání, během dne se u ní vystřídají různé návštěvy z rodiny. Večer se znovu vracím, abych s maminkou ještě strávil večer, ale v srdci „slyším“ hlas, který mi říká: „Nechoď pryč, zůstaň!“ A tak poprosím o možnost zůstat u maminky zase přes noc. Pro sloužící personál to není problém. Večer se modlím nahlas růženec, maminka občas pohybuje rty, ale síly jsou stále menší… Držím ji za ruku, trochu si vybavuji různé situace, které jsem s maminkou prožil. Všechny mají jeden společný jmenovatel – vděčnost mamince a nesmírný dík. To jsou dvě skutečnosti, které se mi jako by tlačily stále před oči. Nedokáži tu noc ani tak spontánně v modlitbě prosit, ale dokáži převážně jen děkovat. Nad ránem po druhé hodině se dech maminky zhoršuje, a před čtvrtou hodinou je to velmi výrazné. Modlím se nahlas opakovaně Zdrávas Maria, vždyť sluch je poslední smysl, který u člověka odumírá. Dám mamince ještě poslední rozhřešení na této zemi a maminčin dech postupně ustává. Snažím se modlitbou nad jejím již nedýchajícím tělem jí pomoci v přechodu na druhý břeh… Ale spontánně v srdci cítím nesmírnou vděčnost, která se těžko dává do slov. Děkuji i Pánu Bohu, že mě vyslyšel, když jsem prosil, abych mohl být u maminky ve chvíli jejího přechodu na věčnost.

Telefonuji bratrům a nejbližší rodině. Odcházím z nemocnice s bolestí, ale s velkou vděčností za vše, co jsem s maminkou prožil, s vděčností za celý její život.

Zároveň „dostávám“ odpověď na moje počáteční „proč“ po zhoršení jejího zdravotního stavu a následném zlepšení. Možná je moje vysvětlení trochu nepřesné, ale pro mě určitou odpovědí. Kdyby se stav maminky nezhoršil, nevydal bych se hned na cestu a šel bych v následujících dnech do služby. To by ale znamenalo, že bych možná nebyl u maminky tu poslední noc jejího života a nemohl ji doprovázet v ony dny do poslední chvíle. Proto jsem Bohu vděčný, že se vše „seběhlo“ takto.

Martin Uher