Několik úryvků z tématu Margaret Karramové, prezidentky Hnutí fokoláre, pro rok 2023-2024.[1]

Když nás láska osloví, dodá nám odvahu, vede nás k iniciativě, je dynamická, nutí nás přistupovat k druhým s úctou a vstřícností a staví nás do pokorného postoje naslouchání, který nedělá žádné rozdíly. Má rozměr daru a nabídky bez zájmu o dostávání, bez očekávání čehokoli na oplátku. Je konkrétní, a jak rád říká papež František, využívá všeho, co máme: naši mysl, srdce, ruce i čas k tomu, abychom mohli druhé potěšit a pozvednout.

A jestliže tolik plodů přináší hlásání jednotlivců, jaký dopad pak bude mít ve společnosti a mezi národy takové společenství, které klade za základ všeho vzájemnou lásku? Nemám na mysli jen fokoláre, jádra volontárů, jednotky gen, ale také farnosti, diecéze, naše místní komunity a mnohé buňky prostředí, které mohou být mocným prostředkem apoštolátu.

Inspirující jiskra

Z mnoha Chiařiných textů mě zaujal především jeden. Je to dopis z roku 1948 adresovaný komunitě v Anagni, městečku ve střední Itálii. Bylo by zajímavé přečíst si ho celý. Oslovilo mě, jak velkým povzbuzením je pro tuto nevelkou skupinu lidí.

Chiara jim říká, že Bůh „(…) který je Nekonečný, nám otevře zcela nové obzory, zcela nové možnosti a vrhne nás do všech oblastí lidské společnosti jako kousky hořícího dřeva, které zapálí každé prostředí.“[2]

Na závěr jim odevzdává to nejdůležitější:

„Milujme upřímně. Rozšiřme okruh jednoty na co nejvíce lidí. To je Boží láska.“ (…)

Svědkové hlásání, které je viditelné, hmatatelné a lze ho vnímat

Průzkum, který jsme nedávno v našem hnutí provedli mezi mladými lidmi po celém světě, ukázal, že ve všech kulturách požadují, aby hlásání víry bylo dílem radikálních a autentických svědků. Nežádají dokonalost, ale „svědka“ rozpoznávají v první řadě podle radosti, která vyzařuje z celé jeho bytosti, pak podle důslednosti jeho života a nakonec podle jeho schopnosti stát se bližním díky tomu, že dokáže naslouchat s láskou a do hloubky. Nejde tedy ani tak o proklamativní hlásání slovy, ale o hlásání, které je viditelné, hmatatelné a lze ho vnímat.

Svědek by měl být jako oáza, ke které člověk ochotně přichází, aby uhasil žízeň, odpočinul si, načerpal nové síly a motivaci pokračovat v životní cestě. V něm nebo v ní, v nás, by lidé měli mít možnost setkat se s Ježíšem, který je svědkem par excellence.

Obraz vody a pramene mi připomněl jedno přirovnání, které použil jezuitský teolog Christoph Theobald; přirovnává činnost svědka k povolání proutkaře, který umí najít podzemní zdroje vody i na vyprahlých místech.[3] A všichni víme, že díky vodě rozkvétá i poušť.

To znamená, že spíše než abychom se starali o zavlažování půdy v duších ostatních velkým množstvím vody, musíme nechat vytrysknout pramen živé vody, který je ukryt v každém, a tak vytvořit místo pro ty, kdo stojí před námi. (…) Jen pokud budeme konat tímto způsobem, objeví se talenty, hluboké touhy a hodnoty, které může bratr nebo sestra přinést druhým jako svůj dar.

První krok k nám vždycky koná Bůh

(…) Existují různá povolání, která Bůh adresuje svému lidu. Pro to, aby hlásání přineslo ovoce, je zajisté nutná součinnost těch, kdo jsou „povoláni“, ale faktem zůstává, že vše začíná u Boha. „Já budu s tebou,“ (Ex 3,1-6.9-12) tak Bůh ujišťuje Mojžíše. Cítila jsem, že tuto větu Bůh opakuje i každému z nás: „Budu s tebou,“ i když tě povolám a pošlu, ale „budu s tebou.“

Bůh pokračuje se svou iniciativou i v Novém zákoně, kde Ježíš během tří let svého veřejného života neúnavně povolává, šíří a dosvědčuje radostnou zvěst o Království a stále více do této činnosti zapojuje své učedníky. Dívá se na zástupy a vidí je unavené a vyčerpané; možná se tak někdy cítíme i my. Ježíš je viděl jako unavené a vyčerpané, jako ovce bez pastýře, ale také jako pole, na kterém dozrává mnoho dobrého ovoce. „Žeň je sice hojná,“ říká, „ale dělníků málo!“ (srov. Mt 9,36-37) Nejdříve povolává oněch dvanáct, jednoho po druhém a jmenovitě, a ustanovuje je „apoštoly“, tj. vyslanými. Poté povolává dalších dvaasedmdesát a posílá je po dvou před sebou (srov. Lk 10,1). Hlásání nekončí jeho smrtí, ale naopak! Nabývá na nové síle po Vzkříšení a Letnicích, kdy se učedníci stali odvážnými svědky evangelia. A jejich poslání se pak dostalo dnes i k nám.

Proč právě já?

Někdy je však těžké uvěřit, že uprostřed více než osmi miliard lidských bytostí by Bůh mohl potřebovat i mne, abych hlásal jeho Lásku a spolupracoval na vytváření epochy míru, spravedlnosti a sociální sounáležitosti.

Myslím, že všichni známe výmluvy, které si často opakujeme: nemám čas, nejsem tak důležitý, někdo jiný tento úkol zvládne lépe; jsou lidé – i já jsem si to říkala mnohokrát – kteří jsou kompetentnější, připravenější, schopnější a vhodnější než já, aby této situaci čelili.

Uvízneme-li v těchto myšlenkách, nedokážeme uvěřit, že Bůh nás může milovat a důvěřovat nám takovým, jací jsme.

Skrze mě a skrze každého z nás chce Bůh i nadále vyprávět svůj příběh lásky těm, s nimiž sdílíme krátké či dlouhé úseky svého života.

V této souvislosti se mi velmi líbí, co napsal anglikánský arcibiskup Desmond Tutu. Podívejte se, jak je to krásné:

„Kdybychom si jen dokázali uvědomit naše společné lidství, to, že patříme jeden k druhému, že naše osudy jsou navzájem propojeny, že můžeme být svobodní jen společně, že můžeme být lidmi jen společně, pak by nastal úžasný svět, kde bychom všichni mohli žít spolu v harmonii jako členové jedné rodiny, lidské rodiny.”2

Výzva k aktualizaci

„Co pro tebe dnes znamená hlásat?“ (…) Každý vidí aktualizaci hlásání z jiného úhlu; (…) dnes neexistuje jediný způsob, jak hlásat.

Pro nás, kdo žijeme charisma jednoty, zajisté zůstává nejmocnějším prostředkem apoštolátu Ježíšova přítomnost mezi námi, která je plodem neustále obnovované vzájemné lásky.

Chiara nám to vtiskávala do duše po celý svůj život; naslouchali jsme jí při tolika příležitostech a snad nikdy nepřestaneme objevovat novost a sílu, kterou Boží přítomnost uprostřed nás přináší dnešnímu lidstvu.

Proto ve svém srdci silně cítím, že chceme-li být svědky a nástroji jednoty, musíme růst v opravdové lásce mezi sebou, jak to Chiara vysvětlovala v roce 1995 v citadele Loppiano:

„Musíme žít v jednotě, která se projevuje tak, aby ostatní říkali: ‚Podívejte se, jak se milují a jsou ochotni jeden za druhého zemřít.‘ Aby to bylo něco, co upoutá pozornost, ne nějaká skrytá láska.

Musí být všude vidět (…), že se máte rádi (…).

Tohle je potřeba. Protože to víme: ‚Ať jsou jedno, aby svět uvěřil;‘ a tak můžete způsobit, aby uvěřili tím, že budete jedno.

Vskutku – pokračuje Chiara – někdy je to ta nejpřímější evangelizace, protože ji koná Ježíš uprostřed, nikoliv naše slova.“3

Margaret Karramová

Nové město 2,3/2024

[1] Rocca di Papa, 15. září 2023.

[2] Ch. Lubichová, Lettere (1939-1960), ed. F. Gilletová, Città Nuova, Řím, 2023, str. 260-261.

[3] Srov. Ch. Theobald, Fraternità. Il nuovo stile della chiesa secondo papa Francesco, Vydavatelství QiqaJon Společenství Bose, 2016, str. 82: „Církev je v tomto smyslu třeba chápat takříkajíc jako misijní ‚proutkařku ́, která s duchovní citlivostí nachází to, o čem se v evangeliu mluví a co je v druhém člověku již přítomné.“