K přání požehnaných Velikonoc připojujeme text Chiary Lubichové uveřejněný v Novém městě v roce 2004.

Velikonoční lid

Právě jsme prožili důležité dny svatého týdne a ještě v našem srdci doznívají velká témata, která nám připomíná: nové přikázání s umýváním nohou, ustavení kněžství, které jsme si připomínali na Zelený čtvrtek, den, ve kterém slavíme služebné i královské kněžství; ustavení eucharistie, Ježíšovu závěť, Ježíšovo utrpení na Velký pátek a jeho výkřik na kříži: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“; vzkříšený Ježíš v den Velikonoc, který prožíváme letos jako nám velice blízký svátek.

To jsou všechno mimořádné věci, nadpřirozené skutečnosti, od kterých je pro nás obtížné se odpoutat, skoro bychom si přáli, aby celý náš život byl jeden dlouhý svatý týden. Všechno jsou to ostatně události, které je křesťan povolán žít každý den svého života, dokonce v každé chvíli. Opravdu, každý den, v každé hodině, aby se náš život stal „svatou cestou“, musíme umírat sami sobě a být vzkříšeni s Ním.

Jak tedy prožívat naši existenci, abychom měli tyto skutečnosti stále na paměti a aby tyto nesmírné dary přinášely co nejvíce plodů?

Doporučila bych tři věci, které lze nakonec spojit do jediného bodu.

V srdci se prozatím dobře zaměřme na to, abychom měli jedinou velikou lásku: Ježíše ukřižovaného a opuštěného.

Milujme ho především v bolestech tím, že je obejmeme vždy, hned a s radostí a budeme opakovat tváří v tvář těmto bolestem to, co říkal s hlubokým přesvědčením jeden náš vzácný přítel ze Stockholmu krátce před svou smrtí: „Všechno je láska, všechno je láska.“

Milujme ho pak tím, že budeme zcela ztotožněni s  Boží vůlí přítomné chvíle, že zcela zapomeneme na naši vůli, o které nechceme uvažovat, na kterou si přejeme zapomenout jako na něco, co si nezaslouží naši pozornost.

Milujme ho dále tím, že budeme všichni sjednocení s každým bližním, se kterým se setkáme, zcela ztotožněni s ním ve všem, kromě hříchu. A to vyžaduje naši smrt.

Budeme-li takto jednat, nic z toho, co nám přinesl a připomněl svatý týden, se neztratí. Umývání nohou se stane stylem našeho života. Nové přikázání bude důsledkem tohoto našeho jednání. Ježíšova závěť se bude uskutečňovat. Královské kněžství se bude naplno prožívat a bude plodným a nádherným příspěvkem pro ty, kteří mají kněžství služebné.

Typický účinek eucharistie v každém z nás jednotlivě (a to znamená naši přeměnu v Krista) bude v nás zůstávat, protože podmínkou toho je konat jeho vůli, v níž spočívají všechny ctnosti, všechny Ježíšovy touhy.

A tak k naší kolektivní přeměně v církev bude docházet právě díky stále živé vzájemné lásce, která je toho podmínkou. Budeme milovat a prožívat Ježíše ukřižovaného a opuštěného, protože nechceme nic jiného než jeho, a Ježíš vzkříšený bude mezi námi vždy triumfovat a bude náš život proměňovat v trvalé Velikonoce.

Ano, chceme být velikonočním lidem. A svým životem budeme přitahovat k Bohu velký počet srdcí v přesvědčení, že Kristus je vzkříšený i proto, že jsme ho jako takového objevili mezi námi.

Chiara Lubichová

Nové město 4/2004