Ilustrační foto: Petr Langer, Člověk a Víra

Není výjimkou, že kolem sebe vídáme lidi, rodiny, organizace, které musí „utahovat kohoutky“ a prožívají (nejen) ekonomickou nejistotu. Nad touto otázkou se pro časopis Nové město zamýšlí nový pražský arcibiskup Mons. Jan Graubner.

Novináři se mě často ptají, jak vnímám současnou společenskou situaci, která je charakterizovaná velkou ekonomickou a sociální nejistotou a zvyšujícím se napětím, a jakou roli zde může sehrát církev. Podle některých politiků dokonce prý hrozí změna politického systému a nástup autokracie.

Nedomnívám se, že by situace byla až tak vážná. Problém však vidím v tom, že v posledním období jsme si zvykli hledět příliš sami na sebe, zvykli jsme si na blahobyt. Teď, když nám hrozí, že něco bude chybět, se bouříme. Právě soustředění na sebe považuji za riziko pro budoucnost. Je pochopitelné, že každý uvažuje v první řadě ze svého hlediska, ale Ježíš nás vyzývá, abychom milovali druhého stejně jako sebe.

Byl jsem nedávno překvapen reakcí člověka, který na zprávu v médiích, že se v zimě bude musit méně topit, pohoršlivě řekl: „To by ale znamenalo snížení komfortu. To snad ne!“

Je vidět, že jsme se na blahobyt soustředili až přespříliš. Je dobře, že nemáme hlad a že se věci daří, ale jestliže nás to omezuje ve vnímání reality, jestli se soustředíme jen na svou „bublinu“ a nechceme vidět, co se děje jinde – teď mám na mysli také dění na Ukrajině – pak se stáváme lidsky omezenými. Domnívám se, že právě větší skromnost by nám pomohla rozšířit obzor a vidět za úzké hranice našeho malého světa. Důsledkem toho by pak mohlo být zlepšení vztahů mezi námi i ve společnosti, počínaje našimi rodinami, kde je často napětí mezi jejich členy.

Jiný problém vidím ve formě komunikace mezi námi. Zvykli jsme si na lapidární vyjadřování formou chatů a různých krátkých zpráv. Tento neosobní způsob nabývá stále větší ostrosti. To pak proniká do rodin i do politických a veřejných vyjádření, která jsou stále vyhrocenější. Je třeba se na věci dívat s větším nadhledem a naučit se druhým lidem naslouchat a hledat společné cesty. S tím je třeba začít už v rodině.

Možné východisko z různých současných krizí vidím v návratu k hodnotám, které se rozvíjejí a pěstují právě ve zdravé rodině. Rodina je instituce, která dnes potřebuje maximální podporu. Na rodině závisí budoucnost společnosti i budoucnost církve.

Často se setkávám s lidmi, kteří trvale platné hodnoty hledají. Jsou to i lidé úspěšní, například v podnikání. Najednou se ptají, co dál, jaký smysl mohou dát svému životu. V tomto jejich tázání vidím určitou šanci, aniž bych chtěl být laciným optimistou. Vidím v tom příležitost pro místní církev: začít obnovou vztahů a vytvářením společenství, která mohou být svědectvím pro všechny, kdo hledají a tážou se.

Církev je součástí společnosti a do jisté míry i jejím odrazem: lidé, kteří tvoří církev, jsou zároveň občany společnosti a určité problémy, které má společnost, vidíme i v církvi. Zvykli jsme si, že vše získáváme jednoduše a pohodlně. Místo toho, abychom se promysleli k poznání, snažíme se „proklikat“ k informacím. Nevnímáme souvislosti, příčiny a důsledky, proto nenalézáme správná řešení. Chybí nám postoj služby, a to má pak dopad na život. I proto dochází k úbytku kandidátů pro kněžskou službu. Tady nepomůže žádné řešení „shora“, lepší propagace či snižování nároků, ale prohloubení víry, která odpovídá na Boží sebedarování, a duch služby. To začíná opět v rodině a v místních duchovních společenstvích, která jsou založena na životě z evangelia. Tam roste i pomoc lidem ohroženým bídou, jak se o to snaží církevní charitativní organizace.

Z mnoha důvodů nemám o budoucnost strach. Především proto, že jsme v Boží ruce. V životě církve, a to nejen v jejím, se mnohé mění a bude jinak, než jak jsme byli zvyklí. Mnohé věci dostanou jinou podobu či jiný tvar, protože tak se projevuje život. Jen zkamenělina se nemění, ale ta také nerodí nový život. Může se nám někdy zdát, že jsme vjeli do tmavého tunelu. Pamatujme, že tunely se stavějí proto, aby usnadnily cestu. Jen se v nich nesmí ztrácet naděje, musíme vědět, že zastavit se a plakat není řešením, že otočka by způsobila natlučený nos, že jediným řešením je pokračovat a věřit, že zase přijde světlo. To platí pro život církve i celé společnosti.

Jan Graubner