Foto: unsplash

V řadě zemí Evropy ztrácejí podporu i důvěru zavedené strany, které desetiletí utvářely politickou krajinu svých zemí a prosazují se různá hnutí, jež lze označit jako populistická, často se silným nacionálním zabarvením.

Úspěšné politické tažení u našich sousedů má teď za sebou krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD). Nejprve na začátku září přesvědčivě zvítězila v zemských volbách v Sasku-Anhaltsku a jen o tři hlasy nezískala absolutní většinu, o dva týdny později strana o víkendu téměř zdvojnásobila své výsledky v dalších zemských volbách v Berlíně (zde zvítězila radikální levice, kde jsou zase patrné silné protiizraelské nálady) a v Meklenbursku-Předním Pomořansku. Ve všech těchto volbách utrpěla křesťansko-demokratická strana kancléře Merze těžké ztráty voličské podpory.

 Úspěch AfD je impozantní a zároveň zneklidňující. Do jejich vzestupu se promítá řada faktorů. Mezi ně patří určitě pocit východoněmecké frustrace z toho, že se ocitli ve sjednocené zemi v druhořadé pozici, problémy s rostoucí kriminalitou migrantů, sociální dopady drhnoucí německé ekonomiky, kritika „zelené“ politiky a nejistota z mezinárodního vývoje.

Předvolební kampaň AfD dokázala oslovit zklamané voliče jak křesťanských, tak sociálních demokratů, stejně jako nevoliče, které přesvědčila o tom, že vládnoucí politická moc nereprezentuje jejich názory a nerozumí jim. Výsledek voleb tak odhaluje velkou míru nespokojenosti i ztrátu důvěry v politiku, která skoro čtyři desetiletí utvářela tvář sjednoceného Německa. Poprvé totiž v nějaké spolkové zemi drtivě zvítězila strana, která relativizuje nacistickou minulost. Velké mediální pozornosti se v této souvislosti dočkal jeden z vůdčích kandidátů AfD v Sasku-Anhaltsku Hans-Thomas Tillschneider, jenž v předvolební debatě tvrdil, že ve školních osnovách by měla být výuka o hnědé kapitole dějin1 poněkud upozaděna v duchu hesla „více Bismarcka, méně Hitlera“. V německých učebnicích se však toho žáci a studenti dozvědí o prvním německém kancléři poměrně dost. Je spíše otázkou, jak uvádí komentátoři, jestli se vzhledem k obrovské popularitě AfD neměli přece jen více učit právě o Hitlerově politice.

Terčem kritiky AfD nejsou jen migranti, ale také všechny aktivity občanské společnosti, které nezapadají do jejich představ. Strana volá také po „zakleknutí“ na veřejnoprávní média. Politické ambice AfD však nekončí na hranicích bývalé NDR, ale jednoznačně již pokukují po kancléřském křesle v Berlíně, což jim potvrzují i nedávné volební výsledky. Není tedy divu, že výsledky zemských voleb budí oprávněnou pozornost i v zahraničí. Asi nejostřeji shrnul hodnocení sasko-anhaltských voleb polský premiér Tusk, když řekl, že v Polsku se z vítězství AfD mohou radovat jen idioti nebo zrádci. Její úspěch naproti tomu potěšil Rusko, podnikatele Elona Muska a samozřejmě podobně orientované strany jinde v Evropě, které jsou jejím úspěchem povzbuzeny a surfují na vlně jejího úspěchu.

Zajímavé je pozorovat reakci v České republice. Zatímco sudetoněmecký sjezd v Brně v květnu letošního roku vybudil na české politické, mediální i virtuální scéně velký příděl emocí, který byl mohutně živen vyvoláváním strachu z návratu nacismu, z konce Benešových dekretů a z revize výsledků druhé světové války, neonacistický charakter AfD obdobnou rozsáhlou diskusi nezpůsobil. Naopak – hlasy, které hlasitě protestovaly proti brněnskému setkání, nyní obavy z AfD zlehčují a zpochybňují a najednou je z obav z hnědého teroru ticho po pěšině. Naopak vidí v mnoha ohledech, například v postupu proti nelegální migraci nebo snahách po omezení veřejnoprávních médií, možnosti pro vzájemnou spolupráci.

Křesťanství jen jako politický nástroj, ne jako žitá víra

Politici AfD, stejně jako pravicově-populistická hnutí v Evropě i ve Spojených státech, se často odvolávají na potřebu křesťanských hodnot jako odůvodnění svého odporu proti vlivu islámu, liberálním tendencím, nebo snah po omezení práv menšin. Výsledkem je pak také oživení myšlenek nacionalismu. O přinášení hodnot nebo spirituální napojení na Kristovu radostnou zvěst jde až ve druhé řadě. Na prvním místě je spíše momentální ideologické využití, které funguje jako klacek na potírání odlišných názorů a pro konstruování obrazů „nepřítele“.

Na politiku AfD v Německu dlouhodobě reagují také jednotlivé církve, jejichž představitelé jakékoli koketování s tímto politickým proudem odmítají. Předseda Německé biskupské konference, hildesheimský biskup Wilmer, prohlásil, že AfD zpochybňuje základní hodnoty společnosti a zároveň jasně řekl, že šíření nacionalistických ideologií nemá v křesťanství žádné místo. Měřítkem postoje k AfD v církevním prostředí podle Wilmera však není ani pravicovost či levicovost nebo ryze stranická optika, ale evangelní přístup a potřeba ctít důstojnost každého člověka. Čím větší je vliv podobných stran, tím důležitější je jasný postoj církve, který by se měl řídit podle principů křesťanské lásky a hledání dialogu. Před rostoucí instrumentalizací náboženství i víry, jež se často děje na sociálních sítích, varoval známý německý teolog Jan Loffeld (u nás před nedávnem vyšla také jeho hojně diskutovaná kniha „Když Bůh nikomu nechybí“).

Papež: dialog místo nevraživosti  

K tomu je potřeba také dodat, že stejné tendence jako v Německu najdeme v řadě jiných evropských zemí, a je často jedno, zdali se jedná o země Západu nebo státy bývalého východního bloku. V protipopulistickém a protinacinaolistickém duchu hovoří často i papež Lev XIV. Tak například při své návštěvě Francie varoval Evropu, aby se odvrátila od nacionalismu a od toho, aby se vztahy mezi lidmi a národy stávaly více barbarskými. Negativní trendy mohou podle papeže prolomit respektem k druhým, který je potřeba se naučit pěstovat a uchovávat. Jeho slova o důležitosti zachování rozmanitosti a náboženské svobody, samozřejmě s odmítnutím násilí, které se ovšem pod rouškou náboženství páchá, přicházejí v době, kdy se země galského kohouta připravuje příští rok na jaře na prezidentské volby, stejně jako se na ty parlamentní připravuje Polsko nebo Slovensko, protože i zde je patrná frekvence propojování náboženských a nacionálních obsahů. Podle papeže mají ti, které nacionalismus přitahuje, často oprávněné obavy ohledně identity a „strach z její ztráty“, ale je jim v tomto směru „nabídnuta špatná odpověď“.

Zároveň jako řešení konfliktních situací navrhuje papež dialog, protože jsme svědky, jak se jako způsob komunikace vytrácí, přitom je v polarizované společnosti s mnoha různorodými přístupy a názory naprostou nezbytností.

Úspěchy populisticko-nacionálních stran napříč starým kontinentem ukazují, že jejich odsuzování ani izolace úplně nepomáhá. Je nutné přesvědčit nespokojenou a zneklidněnou část veřejnosti, že jejich obavy a potřeby budou ze strany politiků brány vážně. Současně je ale potřeba zapojit veřejnost do aktivit na podporu demokratické a otevřené společnosti. Úkolem církve je šířit autentický obsah víry, což je inspirace i pro křesťany jak v Čechách, tak i na Slovensku.

Jaroslav Šebek

 ___________

1. Ustálená metafora označující období nacismu, fašismu a Adolfa Hitlera

Nové město 6/2026