Foto: Člověk a Víra

V březnu jsem doprovázela jeden tým na dívčí olympiádu. Nadchla mne atmosféra, nasazení dobrovolníků, sportovní duch i duchovní náboj celé akce. Poprosila jsem o pár slov Františka Kroutila, který stál u začátků tohoto díla.

Jak to všechno začalo?

Již dlouho se věnuji ministrantům a díky spolupráci s otcem Ladislavem Kozubíkem, salesiánem, se zrodil nápad dělat pro ně větší akce. Postupně tak vznikla ministrantská olympiáda.

Jednoho dne mi dcera tak trochu vytkla, že se starám jen o kluky. Tak jsem šel za naším děkanem a dostal jsem od něho požehnání a povzbuzení udělat něco i pro děvčata.

Hned na první dívčí olympiádě nás překvapil zájem. A z počátečních 100 až 200 účastnic jejich počet vyrostl na současných 900.

Někdo sice říká, že dříve to bylo rodinnější, ale když se sejde 900 děvčat, může to být velký životní zážitek.

Mohl byste shrnout průběh olympijského dne?

Hlavní část programu probíhá v tělocvičnách a malých halách na různých místech po okolí. Začínáme modlitbou a požehnáním, ať již v kostele nebo přímo na sportovišti. Zapojujeme místní kněze.

Výběr disciplín prošel vývojem. Dnes děvčata sportují ve fotbale, vybíjené, nahrávané, luští biblický kvíz, tancují podle vzorového videa – tedy just dance, zdobí si účesy – hair styling, vyrábějí plakáty nebo selfie podle určitých kritérií či skládají básně.

V poledne bývá duchovní program. Pro mladší ho připravují řádové sestry a letos byl spojený s rokem sv. Františka. Pro ty nejstarší si připravili program jejich vrstevníci, kteří prezentovali svá velmi hluboká osobní svědectví víry.

Odpoledne se pak všichni sjedou ve velké hale v Újezdě u Brna na finálový program. Již dvakrát si ministranti připravili show, po které proběhl exhibiční zápas řádových sester proti nejlepšímu fotbalovému týmu s názvem: Sestry v akci. A hromadně si děvčata zatančí tanec, který si každá věková kategorie nacvičila.

Poháry a medaile letos předával náš brněnský biskup Pavel Konzbul.

Máte nějakou vizi do budoucna?

Akce postupně nabrala diecézního rozměru a spolu s dobrovolníky a doprovodem nás letos bylo kolem 1 100, což už přesahuje možnosti haly. Domluvili jsme se tedy na biskupství, že se u nás ve šlapanickém děkanství bude olympiáda konat pro východní část diecéze, pro západní pak ve Žďáru nad Sázavou.

Rád bych, aby se na jednom sportovišti potkávaly týmy, které mají k sobě geograficky blízko, a měly tak šanci se přirozeně setkat i při jiných příležitostech během roku a zážitky se mohly také promítnout do jejich vztahů.

Zvažujeme též zprostředkování možnosti pohovořit s kvalitním křesťanským psychologem nebo zpovědníkem.

Pomůžeme rozjet dívčí olympiádu i v dalších regionech, kde by o to projevili zájem, stačí se ozvat. Jsem přesvědčen o tom, že je to Boží dílo. Poradíme a pomůžeme na e-mailu divci.olympiada@seznam.cz.

A trochu s tím souvisí i myšlenka dívčích klubů, kterou jsme začali rozjíždět.

Mohl byste to přiblížit?

Tento projekt má podpořit péči o děvčata ve farnostech během roku. Připravili jsme určitou metodiku, která se může ve farnostech použít jako osnova pro pravidelné aktivity, ať již jde o přípravu na další olympiádu, nebo o osobní formaci anebo praktické aktivity pro farnost.

Chcete je tedy připravit na to, aby mohly zažít společenství…

Ano, vše začíná dětskými aktivitami, ale směřuje to k vytváření společenství.

V olympiádě cítím preevangelizační potenciál, odhaduji, že mezi devíti sty děvčaty jich bude asi dvě stě nevěřících. Je to pro ně často životní zážitek a rády se vracejí. Věřícím děvčatům říkám, že křesťanství mohou s námi zažít na vlastní kůži podle toho, jak se k sobě chováme.

Na olympiádě jsem cítila silný duchovní náboj…

Ano, cítím tam vždy společenství s Bohem. Každý chce vyhrát, ale to není hlavní. Proto přesné výsledky vyhlašujeme jen do desátého místa, všichni ostatní jsou jedenáctí. Tím chceme dát najevo, že nejdůležitější je to, že jsme spolu a je s námi Duch Svatý.

Modlíme se za to měsíce předem. U dívčí olympiády navíc organizujeme modlitební řetěz v průběhu akce.

Na akci se podílí množství dobrovolníků…

Ministranti – a nejen oni – pomáhají organizovat dívčí olympiádu a naopak. Dále se ale zapojuje mnoho dalších dospělých. Někdo napeče, někdo se modlí, doprovodí…

Koordinace toho všeho musí být časově náročná. Jak to ladíte s fungováním rodiny?

Vyžaduje to hodně času i přes rok. Cítím však velkou podporu Boží i od rodiny. Stalo se to součástí našeho života. Synové třeba natáčí videa nebo pomáhají s organizací na klíčových místech, dcera dělala šéfovou na jednom ze sportovišť, manželka mívá na starosti přípravu cen a triček.

Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová

Nové město 4/2é26