V uplynulém roce probíhaly po celém světě oslavy stého výročí narození Chiary Lubichové pod heslem „Oslavovat, abychom se setkali“. Různé restrikce kvůli pandemii covidu-19 způsobily, že zamýšlené akce se musely omezit nebo se přesunout do virtuálního prostoru. Vedlejším účinkem tohoto „zklidnění“ byla příležitost se s Chiarou setkat novým způsobem: mohli jsme poznat některé okolnosti a události jejího života, méně známé nebo dosud nepublikované, ale důležité pro to, jak přijímala a dále předávala charisma, které jí Bůh svěřil. V sérii volně na sebe navazujících článků vám tyto nové pohledy přinášíme.

Vyprávění Chiařiny osobní historie a s ní spjatých dějin Hnutí fokoláre obvykle začíná rokem 1943 a slovy: „Byla válka a všechno se hroutilo…“ Hovoří se o opakovaném ničivém bombardování, o útěku lidí do okolních hor a zrodu prvního společenství v protileteckém krytu při světle svíčky a s evangeliem v ruce. Skutečnost, že dějištěm těchto událostí byl právě Trident, a nikoli třeba Řím nebo Neapol, a že Chiara byla tridentskou rodačkou a nesla v sobě genius loci svého města, nepochybně vtiskla jejímu hnutí typickou charakteristiku.

Trident je a vždy byl nejen geograficky, ale i politicky a kulturně hraniční oblastí a křižovatkou mezi Středomořím a střední Evropou. Od 11. do 19. století bylo Trentino (pro tridentský region používám italský název) „biskupským knížectvím“, což znamená, že jeho duchovní i politickou hlavou byl biskup, a administrativně spadalo pod Svatou říši římskou. Místní církev se vyznačovala výraznou identitou a územní kompaktností a měla velký vliv na obyvatelstvo; stála vždy blízko lidu a zasazovala se o jeho zájmy. Oblast vykazuje různá specifika, daná houževnatým, pracovitým a spíše uzavřeným charakterem lidí, jimiž se toto etnikum liší jak od Itálie, s níž ho spojuje společný jazyk, tak od Rakouska, k němuž bylo Trentino po napoleonských válkách územně připojeno.

Větší část regionu tvoří pohorské zemědělské oblasti, které neoplývají bohatstvím, a tamní lidé byli zvyklí cílevědomě pracovat, aby si udrželi ekonomickou soběstačnost. Okolnostmi byli nuceni držet pospolu. Ve druhé polovině 19. století začíná spolu s výstavbou železnice doba industrializace a první krůčky zaznamenává i horská turistika. S cílem zlepšit životní podmínky hlavně rolníků zde záhy vzniklo a rozvíjelo se družstevní hnutí, které bylo od počátku silně podporováno místní církví.

V té době se rovněž začíná rodit síť různých sdružení mládežnických, profesních a odborových organizací s katolickou orientací, institucionálně se opírající o diecézní a farní strukturu a usilující o materiální a morální povznesení pracujících. Tridentská církev tak nabízela plnohodnotnou alternativu k sílícím marxistickým a socialistickým proudům. Myšlenkově přitom čerpala jak z německého prostředí (například spisy mohučského biskupa W. E. von Kettelera), tak i z italského světa (ekonom a sociolog bl. Giuseppe Toniolo).

Významnou roli v životě tridentských katolíků hrála Katolická akce, založená 1898, jež po desetiletí byla motorem všech snah o obnovu společnosti v křesťanském duchu, za velké angažovanosti laiků. Zaujímala rovněž důležitou úlohu prostředníka mezi potřebou přizpůsobit se nástupu moderního světa a snahami o jeho radikální odmítání některými katolíky.

Počátkem roku 1904 se biskupského úřadu ujal profesor morální teologie Celestino Endrici (1866-1940). Jeho vzdělanost a kulturní rozhled byly pro něj impulsem k modernizaci pastorace a k novému uspořádání diecézních struktur. Jeho heslo „znovu pokřesťanštit společnost“ svědčí o tom, že obnovné úsilí mělo širší záběr než jen čistě církevní, neboť si uvědomoval specifické a zásadní místo věřících laiků v sociálním a policko-ekonomickém životě společnosti.

V témže roce byla založena Unione politica e popolare del Trentino, jako politická strana katolíků Trentina, a na scénu vstupuje Alcide Degasperi (1881-1954), jeden z jejích čelných představitelů a pozdější italský premiér (1945-1953). Strana se zasazuje o jazykovou a kulturní autonomii oblasti, ale také si uvědomuje historické kořeny, jimiž je Trentino spojeno s Rakouskem, a neusiluje o připojení k Itálii. V takových snahách (takzvaný iredentismus) spatřuje ohrožení mírového soužití v mnohonárodnostním státě i mezi národy.

Obavy z války se bohužel naplnily o deset let později. V Trentinu jako součásti Habsburské monarchie byla vyhlášena mobilizace a asi šedesát tisíc mužů narukovalo převážně na haličskou frontu do bojů proti Rusku. Jedním z nich byl i Luigi Lubich, Chiařin otec, který již v prvních měsících utrpěl zranění a byl z první linie stažen.

Itálie zprvu zachovávala neutralitu, ale v květnu 1915 se po složitých diplomatických jednáních přidala na stranu Velké Británie, Francie a Ruska a vyhlásila válku Rakousku. Trident se tak ze dne na den stal válečnou zónou se všemi z toho plynoucími devastujícími účinky. Biskup Endrici ve svých pastýřských listech odmítal tehdy módní zneužívání války (zejména v Rakousku) pro vlasteneckou propagandu anebo její vnímání jako „trestu Božího“ za bezbožnost, kterou přinášela modernita. Morální autorita místní církve byla posilována i díky nezištné službě kněží poskytované decimovanému obyvatelstvu.

Jednou z obětí války byl také Cesare Battisti, vydavatel socialistického deníku Il Popolo, v jehož tiskárně pracovali a seznámili se Chiařini rodiče. Byl odsouzen rakouským soudem za velezradu a popraven.

Další z válečných pohrom spočívala v nucené evakuaci obyvatel Trentina, nařízené rakouskou vládou. Celkem odešlo asi sedmdesát tisíc lidí (za doprovodu 274 kněží a řeholníků), z nichž mnozí také do Čech a na Moravu (tam se narodila i Maria Tecilla, sestra Marca, prvního fokolarína). Nuceným emigrantem se kvůli své „politické nespolehlivosti“ stal rovněž biskup Endrici, jemuž byl roku 1916 zakázán vstup do diecéze, trvající až do konce války.

Ten oficiálně nastal 11. listopadu 1918 podpisem všeobecného příměří. Mírovou dohodou ze Saint-Germain (10. září 1919) bylo k Itálii připojeno celé území na jih od Brenneru, tedy i Jižní Tyrolsko a Trentino. Konec války byl pro civilní obyvatelstvo Tridentu možná tím nejtěžším obdobím: čtvrtinu ze šedesátitisícového počtu obyvatel představovali váleční vyhnanci, navrátivší se bez jakéhokoli materiálního zajištění; enormně narostla kriminalita, a ještě ke všemu se šířila epidemie takzvané španělské chřipky. Trentino patřilo po první světové válce k jedné z nejpostiženějších oblastí z celého evropského kontinentu.

Za této situace píše biskup Endrici list kněžím, v němž je vyzývá k aktivizaci věřících na poli sociálním, politickém a výchovném, neboť „každý, kdo pečuje o duše, musí mít po svém boku dobře organizovaný lid“. Znovu ožívají struktury družstevního hnutí a různá katolická sdružení; pod vedením Degasperiho se obnovuje Partito pololare trentino a rychle nachází společnou řeč s lidovci ve zbytku Itálie; v roce 1921 je Degasperi zvolen poslancem italského parlamentu a v roce 1924 se dokonce stává generálním sekretářem celonárodní Lidové strany.

V té době se však dominující politickou silou v zemi stávají Mussoliniho fašisté.

(Pokračování příště)

Jiří Kratochvíl

Použitá literatura:

• Maurizio Gentilini, Chiara Lubich, La vita dell’unità tra storia e profezia, Città Nuova, Roma 2019.
• Lucia Abignente, „Qui c’è il dito di Dio“. Carlo de Ferrari e Chiara Lubich: il discernimento di un carisma, Città Nuova, Roma 2017.