Neviditelná řetězová reakce

Foto: Pixabay
Ten den byl plný nečekaných zpráv, ale ta poslední byla velmi bolestná (nucená správa Katolické teologické fakulty v Praze).
Velmi se mě to dotklo a hodně zabolelo. Jako bych až Pánu Bohu vyčítal: „Jak je to možné?” A v hlavě mi běžely myšlenky (ne zrovna pěkné), jak bych se těm, kteří to způsobili (v nesouladu s velkým kancléřem fakulty), „odvděčil”. Bojoval jsem uvnitř sebe s rozčilením, vztekem, ale zároveň si uvědomoval, že i tuto situaci má On v rukách a věřím, že ví, proč to dopouští. Přesto ale můj vnitřní vztek nebyl malý a krevní tlak jsem si raději ani neměřil.
Proto jsem se rozhodl zajet na hřbitov navštívit rodiče a poprosit je, aby mi vnitřní klid i v této situaci vyprosili. Tentokrát jsem se rozhodl, že nepojedu autem, ale využiji městskou hromadnou dopravu. A tak jsem chtěl čas ve veřejné dopravě využít k modlitbě růžence. Cestou jsem se zastavil ještě na krátký rozhovor v jednom kostelíku. Tam, a i na hřbitově, se postupně moje nitro uklidňovalo a doufám, že se mi i krevní tlak „normalizoval“.
Když jsem se ze hřbitova vracel a nastoupil do tramvaje, všechna místa k sezení byla obsazena. Hned po zavření dveří se náhle zvedl jeden mladý muž a uvolnil místo k sezení. Pochopil jsem, že ho uvolnil pro mě. Úsměvem, který on opětoval, jsem mu poděkoval.
Za několik zastávek později nastoupili do té samé tramvaje starší lidé. Chviličku jsem zaváhal (vždyť ve vagóně seděli i mladší lidé než já), ale potom jsem vstal a uvolnil místo k sezení pro ně. Když jsem se postavil, jiný mladík vstal a ukázal mi na prázdné sedadlo. Usmál se na mě, což jsem opětoval.
A tentokrát jsem se usmál i ve svém srdci a poděkoval Bohu za tuto navenek neviditelnou „řetězovou“ reakci. Byl to zase drobný Boží úsměv, který mi daroval trochu klidu a připomněl, že On je tu…
Martin Uher