Foto: Genfest v roce 1980 v Římě. © CSC Audiovisivi

V minulých dvou ročnících jsme na těchto stránkách Nového města sledovali některé důležité momenty vzniku Hnutí fokoláre a jeho klíčení z charismatických kořenů, které po počátečních těžkostech uznala církevní autorita za pravé. Hnutí mezitím vyrostlo ve velký strom s mnoha plody, jejichž semena se vanutím Ducha roznesla na mnoho jiných míst celého světa. Zde se rychle uchytila a bylo třeba, aby tyto rostlinky „pevně zakořenily v jiné půdě“ a „přizpůsobily se jiným klimatickým podmínkám“, než jaké byly na původním místě. Díky tomu přichází pro Hnutí další velká výzva: inkulturace.

Moje první zkušenost s tímto fenoménem se odehrála v polovině devadesátých let, kdy jsem žil tři roky ve fokoláre v Kanadě. První věc, která mě tam ohromila, bylo prostředí obrovské kulturní různorodosti. Lidé hlásící se k Hnutí pocházeli z různých částí světa: z Blízkého a Dálného Východu, z některých afrických zemí, z bývalé Jugoslávie, kde se v té době válčilo, i odjinud. Byl to skutečně celý svět v malém, kde všichni hledali svůj domov. Obrazem toho bylo i naše montrealské fokoláre, v němž jsme byli každý z jiného národa: Belgičan, Kanaďan, Libanonec, Vietnamec a Čech.

Kromě toho tehdy v Kanadě vrcholilo (neúspěšné) úsilí o získání samostatnosti frankofonního Quebecu. Na základě zkušeností z Československa, krátce předtím rozděleného, jsem nabyl přesvědčení, že k národnostním otázkám je třeba přistupovat s náležitou citlivostí. V tomto kontextu bohaté rozmanitosti Hnutí i občanské společnosti v Severní Americe jsem si začal ve větší míře uvědomovat nebezpečí přílišného zplošťování jednoty a jejího zaměňování za uniformitu.

Snaha autenticky žít své povolání vedla v té době mnoho fokolarínů v různých částech světa k otázce, co ještě je a co již není věrným výrazem charismatu jednoty. Neváhali se obrátit se starostmi tohoto druhu přímo na Chiaru. Byl jsem jedním z nich.

V dopise, který jsem jí napsal, jsem na základě svých kanadských zážitků vyslovil obavu, zda při svém úsilí předávat Ideál jednoty příliš neupřednostňujeme „osvědčené a vyzkoušené cesty“ a ptal jsem se jí, jak se v žití jednoty vyrovnávat „s prvky, které jsou historicky a kulturně podmíněné, tedy proměnlivé, a zároveň neztratit prvky charismatické, tedy neměnné“.

Ve své odpovědi[1] říká: „‘Osvědčenými cestami‘ tazatelé chápou cesty konané ‚po evropsku‘ nebo ‚na západní způsob‘. Pokud jde o potřebu rovnováhy mezi věrností charismatu, které je neměnné, a inkulturací, která je časově i místně proměnlivá, je třeba se stále inkulturovat (= měnit se) v tom, že se sjednocujeme (= neměnné charisma). My někdy nežijeme Ideál dobře, což znamená, že se dostatečně nesjednocujeme. Kdybychom se skutečně sjednocovali, tak bychom se proměňovali i v tomto sjednocování se, které je neměnné; ale proměňovali bychom se, protože to, že se sjednocujeme, nás fakticky mění. (…)“

Domnívám se, že Chiara chtěla jinými slovy vyjádřit tvrzení, vyslovené již svatým Pavlem, že litera zabíjí, ale duch oživuje (srov. 2 Kor 3,6). Pokud skutečnosti charismatu chápeme jako mrtvou „literu“, stávají se něčím, co ztrácí svou původní inspiraci. Nebereme ohled na místně a časově podmíněné okolnosti, které se mění. Oživující „Duch“ naproti tomu znamená sjednocovat se s danou situací a umět pochopit, co skrze ni chce Bůh říci člověku tady a teď, a podle toho jednat. Dokážeme-li „vyhmátnout Ducha“, jsme zároveň neměnní i proměnliví.

Ještě za svého života si Chiara velmi jasně uvědomovala, že přijde chvíle, kdy zemře, a pak to již nebude ona, kdo bude ostatním poskytovat bezpečnou orientaci pro žití charismatu jednoty. Již v roce 1949 napsala: „Dnes jsem pochopila, že v okamžiku mé smrti sestoupí v celé své plnosti na mé duše [tj. na ty, kdo ji budou následovat – pozn. překl.] Duch Svatý, který je ve mně. (…) Proto jim budu moct říci to, co řekl On [Ježíš]: ‚Nenechám vás jako sirotky, ale pošlu vám Ducha Utěšitele‘, který bude opakovat to, co já jsem řekla, a ještě více.“[2]

Je to smělé tvrzení, jaké si může dovolit jen zakladatelka, která si je jistá svým mimořádným Božím darem a touží ho odevzdat dál. Je jasné, že nikdo z jejích následovníků stejný dar nebude mít a že pro pokračování jejího díla bude rozhodující ono „neproměnlivě proměnlivé“ umění naslouchat hlasu Ducha. Právě to je další nová výzva této etapy, kdy Hnutí přechází z období „charismatického zakládaní“ za Chiařina života do doby „historického zakládání“, odehrávající se nyní po jejím odchodu, a navíc za nebývale překotné proměny světa kolem nás.

Svým způsobem musí Hnutí nyní opakovat zkušenost prvotní církve po seslání Ducha Svatého, který měl uvádět Ježíšovy učedníky do plnosti jeho nauky. Vstoupili jsme do doby „aktualizace charismatu“ – jak ji nazývá současný spoluprezident Hnutí fokoláre Jesús Morán – která si vyžaduje „tvořivou věrnost“.

Píše: „Nestačí čerpat z Chiařiných textů (…) a opakovat je. Trvalou a nikdy plně nezavršenou výzvou je konat tak, aby tyto texty přinášely tu zkušenost, která je v nich obsažena. To je pravý význam toho, co se v církvi nazývá Tradice, jež v příslušných proporcích platí i pro všechny řeholní rodiny a církevní společenství, která začínají budovat svou vlastní tradici anebo už ji mají po celá staletí.“[3]

Živá tradice není „muzeálním kusem“, ale aktualizací toho, co „Duch říká církevní obci“ (srov. Zj 2,7 a dál). Je-li tomu tak, potom se tato tradice stává součástí církevní Tradice s velkým „T“. I v Hnutí jsme již svědky tohoto procesu. Snad se nemýlíme, když ve Světových dnech mládeže spatřujeme realizaci Genfestů na celocírkevní úrovni. A ve Světových dnech rodin jakési pokračování tradice Familyfestů. Není to jistě důvod k pýše, ale spíše k vděčnosti.

Mnohé z toho, co Chiara založila, se během jejího života začalo rozvíjet jen v náznacích a patří spíše do kategorie prorockých znamení. Je pravda, že určité výrazy a skutečnosti života Hnutí v této chvíli ustupují do pozadí nebo dokonce odumírají. To by však nemělo vést ke skepsi, ale spíše posílit naději, že to, co Bůh skrze charisma jednou uvedl v život, přetrvává ve skrytosti (jako kořeny v zemi) a znovu vyrazí na povrch novým, možná neočekávaným způsobem.

V probíhajícím procesu přechodu Hnutí od jeho charismatické zakladatelské fáze k současnosti chceme objevovat, v čem spočívá aktualizace charismatu. Je třeba poukazovat na některé její rysy projevující se v životě Hnutí již teď, ale také si musíme uvědomovat různá rizika, která v sobě skrývá. Je to neméně vzrušující než sledování historie, ovšem s tím rozdílem, že v tomto dění můžeme být jeho aktivními činiteli.

Jiří Kratochvíl

Nové město 1/2023

[1] Tato její odpověď byla publikována v knize Risposte di Chiara sul rinnovamento, Roma 1997, vydané pro vnitřní potřebu Hnutí fokoláre (str. 78); publikace byla souhrnem odpovědí na otázky fokolarínů o aktuální situaci Hnutí.

[2] Nepublikované poznámky z roku 1949. Citováno in: Jesús Morán, Fedeltà creativa, Città Nuova, Roma 2016, str. 22.

[3] Jesús Morán, Fedeltà creativa, cit. str. 23.