Už nevím, odkud jsem se vracel jednoho večera domů. Seděl jsem v téměř naplněném autobuse a vnímal jen soumrak, který jsem měl rád pro jeho tichou intimitu. Takto ho snad vnímali i někteří cestující. Klid ve vozidle mne jen utvrzoval v tom, že někdy není třeba hovořit a stačí jen naslouchat…

Náhle se do ticha ozval nervy drásající zvuk. Snad sto či více decibelů. Zvuk, který prolamoval prostor a okamžitě vymazal poklidné přemítání či ospalost pasažérů. Bylo to jakési kvílení, které se opakovalo s neztenčenou silou. Ohlédl jsem se k místu, odkud zaznívalo, a spatřil podivného člověka, který vydával tyto hlasité projevy. Bylo viditelně zřejmé, že muž je postižený. V tom se z kabiny řidiče ozval šofér: „Chuligáne jeden, přestaň se předvádět…“ Následovalo několik vulgárních vět.

Vůbec nechci soudit řidiče, který se určitě lekl, ale okamžitě jsem reagoval: „Ten pán za to nemůže, je nemocný a nedělá to schválně!“ Kolem mne se rozhostilo zvláštní ticho – zcela jiné než před několika minutami. Napjaté, zvědavé, bojácné či lhostejné? Nevím. Nikdo se už onoho člověka nezastal. Řidič odpověděl: „To určitě!“

Za několik minut jsem na zastávce vystoupil a muž, který vydával ony zmíněné zvuky, také. Dodal jsem si odvahy a oslovil ho. A tak jsme se seznámili. Byl to inženýr ekonom, jak jsem se později dozvěděl, který se psychicky zhroutil, přestal normálně komunikovat a trpěl navíc škytavkou provázenou hlasitým zvukem.

Bydlel v jedné místnosti bez toalety, ve které doslova živořil. Když jsem přišel s žádostí o pečovatelskou službu pro něj, bylo mi řečeno, že se ho ošetřovatelky bojí – pro jeho hlasité projevy, a tak se o něj nestaral nikdo. Ona místnost, kde žil, byla lépe řečeno ponurý, zatuchlý a tmavý prostor o ploše několika metrů čtverečních v přízemí, s nemytým oknem a s dveřmi, které byly zvenku zajištěny visacím zámkem na řetězu a nedoléhaly k zárubním a byly již několikrát vypáčeny obyvateli domu. Po pravdě nevím, co si odtud mohli zloději odnést.

Vnímal jsem svého nového kamaráda jako člověka velmi osamoceného, toužícího po někom blízkém, i když o tom nikdy nehovořil. Kvůli jeho postižení ho opustila manželka. Dokázal se domluvit několika jednoduchými větami, jinak reagoval mimikou a očima. Právě v nich jsem jasně viděl člověka, který přes svoje těžké postižení dobře vnímá přátelství. Chodil jsem k němu pravidelně třikrát týdně několik let. Rád jsem mu sloužil – mytí nádobí, zajištění a donášení uhlí a dříví na zimu, vytírání podlahy, úklid toalety atd. Rád jsem mu vyprávěl o přírodě a on pozorně naslouchal. To byla moje odměna, které jsem si vážil.

Asi po roce naší známosti byl přestěhován do nedalekého domu do jedné místnosti. V předsíňce byla toaleta, v místnosti stará linka na nádobí, postel, stůl a židle, jinak nic. Jen na jedné ze stěn visela zarámovaná fotografie jeho příbuzného, mladého kněze umučeného v koncentračním táboře nacisty, kterého posmrtně vyznamenal řádem prezident. Když jsem přišel poprvé do jeho „nového bytu“, právě tady jsem viděl a znovu ještě více cítil nesmírnou prázdnotu holých stěn s jednou malou fotografií. Nesmírnou bídu jedné bytosti, osamocené mezi desetitisíci obyvateli města.

Naše přátelství, dovoluji si to říci, trvalo léta… Poté jsem se z Písku přestěhoval do Prahy za svou manželkou. Tohoto muže jsem svěřil do péče naší svědkyně ze svatby a její kamarádky, které mu vařily, praly prádlo a staraly se o něj, věřím, že lépe než já.

Vzpomínám na člověka, který mi dal pocítit milosrdenství a lásku k bližnímu.

Konkrétní milosrdenství a lásku.

Dal mi víc nežli já jemu.

F.