Čím žije Dílo Mariino dnes

Foto: Unsplash
Na hraně mezi nebezpečím a šancí
Dílo Mariino (Hnutí fokoláre) je živým organismem a jako každý živý organismus, včetně těch, které mají svůj původ v nějakém charismatu, má určitý vývoj a podléhá dobovým změnám, jak vidíme na všech řeholních společenstvích. Jejich aktualizace během dějin je součástí jejich podstaty. My jsme pro tento proces přijali termín „tvořivá věrnost“, navrhnutý filosofem a teologem, současným spoluprezidentem Hnutí Jesúsem Moránem.
Stručně řečeno, věrnost označuje naslouchání hlasu Ducha Svatého a tvořivost znamená mít prst přiložený k pulsu doby. Tento proces se odehrává v době charakterizované prudkými společenskými změnami, velice odlišné od doby, kdy toto charisma přišlo skrze Chiaru Lubichovou na svět.
Každodenně s bolestným překvapením konstatujeme, jak je tato doba polarizovaná a společnost rozpolcená na různé skupiny, na uzavřené „bubliny“, jak se jim s oblibou říká. My sami si často nejsme jisti, kde je pravda, a máme pokušení věřit tomu, že žijeme v jakési době post-pravdivé nebo post-faktické, jak se někdy v médiích nazývá.
Různým způsobem mohou být rozdělena i společenství Díla, která vznikala a utvářela se často ještě v době komunismu, za podstatně jiné situace, kdy se zdálo, že jejich jednota je neotřesitelná. Nyní se i mezi nejbližšími lidmi objevují diametrálně odlišné názory, s nimiž jsou povoláni žít vedle sebe. Je to mnohdy nevysvětlitelné a bývá tomu tak někdy i v rodinách. Pochopili jsme, lépe řečeno, učíme se, že je velký rozdíl žít „vedle sebe“ a žít „spolu“. Žít spolu znamená žít s vědomím, že nechceme, aby bylo rozbito to, co nás kdysi spojilo tak pevným poutem. Co to ale bylo?
Byl to duchovní prožitek Ježíše mezi námi, který je teď vystaven zkoušce pravosti. Jestliže to byl prožitek opravdový, víme, že jeho odvrácenou stranou musí být Ježíš opuštěný. A tady docházíme k novému a možná hlubšímu pochopení toho, co Chiara nazývala „jednou mincí s dvěma stranami“: na jedné straně je jednota, na druhé straně Ježíš opuštěný. To je první velká lekce pro udržení vztahů mezi námi: jednota není pravá, není-li osvědčena Ježíšem opuštěným.
My nejsme povoláni k tomu, abychom se navzájem soudili („nesuďte a nebudete souzeni“), ale spíše k tomu, abychom „milovali své nepřátele“; je dobré vědět, že „nepřítel“ v pojetí evangelia není jen ten, kdo nás přímo nenávidí a chce nám uškodit, ale také ten, s nímž nás nespojují stejné názory, a tak jsme si navzájem nějak odcizeni – například svými politickými názory.
Tedy první výzvou, jak žít dnes podle charismatu jednoty, je nebát se žít spolu při různosti a protikladnosti politických i jiných názorů, především mezi sebou a pak i se všemi ostatními, s nimiž se každodenně setkáváme. Právě Ježíš opuštěný je tím, kdo nám to umožňuje a stává se svorníkem skutečné jednoty. On je první součástí pevného jádra, které tvoří identitu Hnutí fokoláre, a zaručuje věrnost Chiařinu charismatu.
Jaké jsou jeho další prvky? Jesús Morán jich vypočítává pět:
- Nezlomná víra v to, že Bůh je Láska: tak se Chiaře projevil a tohle pochopení, které vstoupilo do její mysli jako blesk, v okamžiku proměnilo vnímání celého života u ní i u všech okolo ní – a týká se i nás: nikdy, ani v těch nejbolestnějších situacích našeho života, nesmíme na tuto skutečnost zapomínat; „Těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“, protože On je láska za všech okolností.
- Ježíš uprostřed nás jako možnost zakoušet Boží lásku doslova „na vlastní kůži“: má-li to být zkušenost trvalá a opakující se, je třeba, aby se ve společenstvích Díla splňovaly určité podmínky: 1. mít touhu po jeho přítomnosti; 2. rozlišovat to, co ho dává zakusit, od toho, co tomu brání; 3. vyslovovat jen to, co k jeho přítomnosti vede.
- Ježíš opuštěný jako klíč k uskutečnění jednoty: máme ho přijímat nejen na rovině osobních vztahů, ale i na celospolečenské úrovni. Akční program pro další cestu Díla, stanovený v závěrech Generálního shromáždění Hnutí z roku 2021 poukazuje na tři dnešní „výkřiky“ Ježíšovy bolesti: výkřik lidstva (války, chudoba, migrace), výkřik planety (ekologické hrozby), výkřik nových generací (ztráta životní perspektivy mnoha mladých lidí).
- Nikdy se nesmí zapomínat na to, že Hnutí je Dílem Mariiným: Panna Maria je jeho konkrétní cestou v každodenním životě. Znamená život v pozadí, který však není pasivní, ale vytváří zázemí a prostor pro Boží působení, pro to, aby se „Slovo stávalo tělem“, vtělovalo se do všední reality.
- Ut omnes – aby všichni byli jedno – je horizontem jednoty v církvi a ve společnosti. Dnes už si nemyslíme, že to bude cíl, kterého dosáhneme ještě během našeho života; to byla trochu naivní představa prvních nadšeneckých dob. Víme však, že je to Ježíšova modlitba, kterou nesmíme nikdy ztratit ze zřetele. Není to žádná ideologie, ale trvalé vědomí toho, že ut omnes začíná blízkostí s tím, kdo je vedle mne, se „sousedem odvedle“.
Spiritualita Díla Mariina je spiritualitou církve, která se stále více profiluje jako církev společenství než jako hierarchická. Myšlenka ut omnes nepatří nám, ale celé církvi, jak nám Chiara mnohokrát připomínala. To si s radostí uvědomujeme, především v souvislosti se započatou cestou synodality. Cítíme velký souzvuk spirituality jednoty se synodní cestou církve, v níž se mnozí z členů a příznivců Díla angažují na různých úrovních. Vidíme, že praxe našeho každodenního života v Díle nám pomáhá nést kříž odlišnosti a kultivovat bojovného ducha, jímž bývají synodní debaty někdy neseny.
Dílo se také učí více čerpat z pokladu dávné církevní tradice, z různých dřívějších charismat. Od následovníků svatého Ignáce přebírá umění rozlišovat, které pro nás znamená rozhodovat se nejen každý sám, ale s Ježíšem mezi námi, abychom tak mohli lépe naslouchat hlasu Ducha Svatého; není to jen nějaká technika nebo metoda, ale také způsob, jak nést sdílenou zodpovědnost. To je další apel přicházející od synodality, kde může být zároveň zkušenost a životní praxe Díla užitečná.
Jinou duchovní učitelkou z minulosti, jíž se Dílo Mariino chce inspirovat, je svatá Kateřina ze Sieny, která hovořila o nutnosti vstupu do „domu sebepoznání“. Jedná se o očistnou zkoušku na duchovní cestě, při níž člověk získává poznání své vlastní nicoty před Bohem. Projití touto zkouškou je ochranou před duchovní pýchou. Chiara jako osoba ji prožila v několika fázích svého života.
Slovo krize v čínštině se skládá ze dvou znaků, z nichž jeden znamená nebezpečí a druhý šanci.
Dílo jako celek vstoupilo do „domu sebepoznání“ velmi brzy po Chiařině smrti v roce 2008. Tento vstup je doprovázen bolestnými procesy na úrovni institucionální (úbytek povolání), generační (stárnutí aktivních členů), ekonomické (mnohé aktivity a struktury přestávají být udržitelné) i vztahové (zmíněná polarizace názorů). K tomu přistupuje i neočekávaná rána způsobená odhalením případů zneužívání v Díle, která ukazuje, že všichni jsme dětmi své doby.
Nezastíráme si, že vstup do domu sebepoznání nám odhalil krizi, kterou cítíme téměř jakoby na svém těle, zejména ti, kdo skrze Dílo Mariino darovali celý svůj život Bohu. Krize však může být zároveň milostí, zahájíme-li ten nezbytný proces individuálního i kolektivního rozlišování. Slovo krize v čínštině se skládá ze dvou znaků, z nichž jeden znamená nebezpečí a druhý šanci.
Dá se říci, že život Díla Mariina se odehrává v napětí mezi těmito dvěma znaky: mezi nebezpečím ztráty víry v pravost charismatu a šancí nacházet v jeho spiritualitě potenci především pro naši rozpolcenou dobu, postrádající pevný duchovní základ. Odvahu k tomu, aby Dílo takové napětí ustálo, mohou poskytovat slova Chestertona: „Křesťanství mnohokrát zemřelo a vždy znovu vstalo, protože má Boha, který zná cestu z hrobu.“
Citovaným výrokem jistě nechtěl tento moudrý muž vzbuzovat laciný optimismus. Pro Dílo je to pozvánka na cestu k přijímání Ježíše opuštěného, která nepochybně vede ke Zmrtvýchvstalému. Je to výzva, aby na svou přítomnost hledělo očima velikonoční naděje, jež neklame.
Jiří Kratochvíl
Nové město 3/2025