Přinášíme 2. část článku, v němž autor dává nahlédnout do pokrevní rodiny zakladatelky Hnutí fokoláre Chiary Lubichové (pokřtěná jako Silvia Maria Elvira), do prostředí, v němž vyrůstala, a snaží se zachytit, jak tyto skutečnosti mohly ovlivnit její další život.

Jak žila tato rodina v době Silviina dětství a dospívání? V prvních letech po první světové válce se jejich život odvíjel v pokoji a relativní hojnosti. Otec se nemohl vrátit do práce pro noviny, které skončily, a začal podnikat spolu se svým bratrem, zmíněným Silviem: dováželi víno z jihu země a exportovali ho do Rakouska a Německa. Z tohoto období, kdy se jim dařilo vcelku dobře, si Chiara vzpomínala na společné rodinné výlety do hor, na krásnou přírodu a pocit štěstí a svobody. Asi již tehdy získala svůj vztah k horám, kam se po celý život ráda vracela. Právě jeden letní pobyt v horách o nějakých dvacet nebo pětadvacet let později, v roce 1949, bude mít zásadní důležitost pro to, k čemu ji Bůh povolal.

Sociální vzestup rodiny byl však přerušen ekonomickými a zejména politickými důvody. Po nástupu fašismu se oba bratři ve svých názorech rozešli: Silvio se stal kápem fašistické milice, zatímco Luigi zůstal přesvědčeným antifašistou, a proto ze společné firmy odešel. Pravděpodobně nechtěl bratrovi zůstat nic dlužen a zaplatil mu nějaké vyrovnání, takže se rodina z ničeho nic ocitla v krajní nouzi a někdy dokonce i o hladu. Bez fašistické legitimace se tehdy nedalo získat dobré místo. Luigi však odmítal „dobře míněné“ rady, aby požádal o pomoc svého bývalého kolegu Mussoliniho, a raději vykonával různé podřadné příležitostné práce. Jak vzpomíná jeho syn Gino, nikdy se nenechal zaměstnat načerno.

Osobní zkušenost hmotné nouze v tomto životním období posílila Chiařino sociální cítění a později ve válečném Tridentu nepochybně vedla ji a její první společnice k „přednostní volbě chudých“ (řečeno jazykem dnešních církevních dokumentů), poté také k vyhlášení mimořádných sbírek na pomoc chudým z Hnutí fokoláre a určitě i k založení projektu ekonomiky společenství v roce 1991.

Ze svých sourozenců měla Chiara nejbližší vztah se starším bratrem Ginem. A myslím, že to byla náklonnost oboustranná. Svědčí o tom i příhoda z raného dětství, kterou Chiara někdy dávala k lepšímu. Děti dělaly během dne neplechu a otec je po svém návratu domů postavil do řady podle velikosti, aby jim naplácal. První byl Gino a po něm měla přijít na řadu Silvia, ale Gino se obrátil na otce a žadonil: „Ne, Silvii nech být, nandej radši mně.“ Ginův postoj byl pro Chiaru příkladem „džentlmenství“, k němuž vyzývala muže fokolaríny ve vztahu ke svým duchovním sestrám.

Měli se rádi i proto, že oba byli každý svým způsobem idealisté. Gino se původně angažoval v kruhu katolických studentů „Juventus“ a v předválečném období se stal jedním z jeho lídrů. Četl avantgardní katolické autory té doby (Giuliotti, Papini, Bloy) a jejich knihy sdílel i se svou sestrou. Od diecéze získal stipendium a začal studovat medicínu v Pavii. Po čtvrtém ročníku musel kvůli válečným událostem studium přerušit a vrátil se do Tridentu. Nejprve pomáhal jako dobrovolník v nemocnici a později, když byl Trident obsazen německými vojáky, se zapojil do partyzánského hnutí protinacistického odporu. Dostal se i do vězení gestapa a nevěděl, zda přežije. V jednom dopise rodině z roku 1944, který možná chápal jako svůj testament, píše: „Řekni Silvii, že ji mám strašně rád.“

Gino se po válce stal komunistou, což považoval za cestu k univerzálnímu bratrství. Byl to komunismus vyznávající hodnoty, kterým dobře rozuměla i Chiara. Stal se oceňovaným novinářem a pracoval pro komunistický deník „L’Unità“. Své přesvědčení Gino změnil po sovětské invazi do Maďarska roku 1956, kdy ze strany odešel a následně se více přiblížil k fokolarínům. V té době začal také pracovat pro časopis „Città Nuova“ (italské Nové město – pozn. red.) a napsal i několik knih.

Velmi specifický byl vztah Chiary s jejím otcem, který spíše než věřícím byl agnostikem. Do kostela nechodil, až ho jednou dvě starší děti vyzvaly lístkem položeným pod polštář, aby šel ke zpovědi. Pak začal na mši chodit, ale vždy s respektem ke svobodě vlastní i ostatních členů rodiny. Svou čestností byl pro děti velkým příkladem. Jak jsme viděli, nechtěl dělat žádné kompromisy s fašistickou diktaturou. Když se Chiara začala angažovat v rodícím se hnutí, nacházela u něho velké porozumění. Je známá epizoda, jak od něj dostala požehnání ve chvíli, kdy opouštěla rodinu odcházející z rozbombardovaného Tridentu, aby se díky svému slibu vrátila právě tam. Kdoví, jak by se vše vyvíjelo, kdyby jí tehdy svou otcovskou autoritou zabránil odejít.

Chiařini rodiče byli velice rozdílní, ale přesto dokázali vytvořit harmonickou a sjednocenou rodinu. Maminka, ačkoli i ona původně pocházela ze socialistického prostředí, byla ženou hluboké víry. Pravidelně chodila na mši a na jiné pobožnosti. Svůj misálek nosila s sebou i do práce v tiskárně a neskrývala ho ani tam, ale její socialistický šéf jí to nikdy nevytknul. Předávala víru svým dětem a byla to ona, kdo je naučil modlit se a kdo udržoval v rodině náboženské klima, aniž by však děti k něčemu nutila. Její náboženská výchova měla velký vliv na nejstarší dceru, která se však měla stát ještě něčím jiným než jednou ze zbožných žen, jakých bylo tehdy v Tridentu mnoho.

Chiařina zkušenost z rodiny svědčí o určitých darech, které člověk nezíská jinde než ve zdravém rodinném prostředí. V jejím případě to byla například citlivost pro chudé a potřebné, otevřenost vůči lidem různého přesvědčení, živá víra v Boha a láska k církvi a k její tradici. To vše se stalo přirozeným základem pro charisma jednoty, které je charakteristické snahou vytvářet rodinu v celém lidském společenství. Není náhodou, že svým následovníkům vždycky, a především před svým odchodem z tohoto světa, opakovala s velkou naléhavostí výzvu „buďte rodinou“. Rodinou, kde se žije vzájemná láska a respektuje se svoboda a různost jejích členů, jak to poznala doma ona sama.

Jiří Kratochvíl