Jednou ze známých epizod Chiařina života je to, že v určité chvíli „odložila knihy na půdu“. Toto gesto, jímž se rozhodla zanechat univerzitního studia, mělo pro ni praktický i duchovní význam: získat čas, aby se mohla naplno věnovat Hnutí rodícímu se okolo ní; a nehledat moudrost v knihách, ale ve vztahu s Bohem. Méně se ví, co tomu předcházelo. Jakou žákyní a studentkou byla? Jaké bylo její předchozí vzdělání? Do jaké hlavy zasel Bůh semeno charismatu?

Charakteristickým rysem doby Chiařina dětství je rozkvět řeholních institutů věnujících se výchově dětí a mládeže a péči o ně. Řeholníci a řeholnice pracovali v nemocnicích, útulcích, sirotčincích, dětských školkách, vyučovali náboženství apod. Uvádí se, že v roce 1914 působilo v tridentské diecézi 1 755 řeholnic z 22 řeholních institutů.

Patřily mezi ně i sestry z kongregace „Suore di Maria Bambina“ (Sestry od Dítěte Marie), jejichž činnost měla zásadní vliv na náboženskou výchovu tridentských děvčat. Malá Chiara (tehdy ještě Silvia) byla jednou z asi šesti stovek děvčat, která, rozdělena do různých sekcí, navštěvovala nedělní odpolední setkání v jejich oratoriu. Zde získala první náboženskou formaci a sestry ji rovněž připravily na první svaté přijímání a na biřmování o Letnicích 1927.

Krásný osobní vztah měla Chiara především s jednou z těchto řeholnic, sestrou Carolinou Cappellovou, na kterou vzpomínala po celý život s největší úctou jako na „malou ženu s velkým srdcem a nesmírnou lidskostí“. Ona ji vedla k eucharistické úctě, o které vypovídá Chiařina dětská modlitba před eucharistií, neobvyklá pro děvčátko jejího věku: „Ty, který jsi stvořil slunce, jež dává světlo a teplo, dej, ať mýma očima pronikne do mé duše tvé světlo a teplo.“

Především modlitbám své maminky a těchto sester, jimiž se obracely na Dítě Marii, připisuje Chiara své uzdravení z těžkého zápalu slepého střeva a pobřišnice, jímž onemocněla v deseti letech, když chodila do čtvrté třídy. Několik dní se nacházela mezi životem a smrtí. Podle lékaře, který ji operoval, se v takovémto stavu zachrání a přežije jeden člověk z tisíce. Pro Chiaru to byla v jejím životě první zkušenost s bolestí, zároveň ukazující možnost snášet utrpení z lásky.

Do základní školy chodila Chiara (Silvia) od října 1926 do června 1931. Školský systém v Trentinu v té době stále ještě těžil z reformy provedené císařovnou Marií Terezií, která významně pozvedla úroveň škol v celé Habsburské říši, do níž tato oblast dříve patřila. Učitelé byli obvykle kvalitní a dobře motivovaní. Cílem výuky bylo nejen známé „trivium“ (naučit děti číst, psát a počítat), ale i utváření pevného charakteru žáků a jejich náboženská formace. O tu se staraly vedle kněží i řeholnice. Školní rok byl rozdělen na trimestry a třídy byly důsledně buď chlapecké, nebo dívčí.

S nástupem fašismu se sice začala prosazovat ideologizace výuky, kterou však k nevoli režimu mírnil značný vliv církve. V jedné dobové zprávě zaslané z Tridentu do centrály fašistické strany v Římě si informátor stěžuje, že školství v Tridentské provincii je „v rukou kněží“, že na rozdíl od katolických mládežnických organizací fungují ty státní jen formálně, neboť kněží jsou s dětmi každý den ve škole i při volnočasových aktivitách; dokonce vadilo i to, že děti za odměnu dostávají svaté obrázky a nikoli fotografie národních hrdinů a Vůdce!

Na základní škole dosahovala Silvia vždy vynikajících výsledků a patřila k premiantům: byla nejen velmi inteligentní, ale měla i přirozenou náklonnost ke vzdělávání a studiu, která ji neopustila po celý život. Zhoršené studijní výsledky byly zaznamenány pouze ve čtvrté třídě, kdy kvůli zmíněné vážné nemoci zameškala výuku po větší část roku. V dalším školním roce však už zase byla mezi nejlepšími.

I když nadání a píle předurčovaly tuto žačku k dalšímu studiu směřujícímu k získání akademického titulu, rodinná situace to neumožňovala. Kvůli odlišným politickým názorům se Luigi Lubich rozešel se svým bratrem Silviem, opustil jejich společnou firmu a rodina se náhle ocitla v krajní nouzi. Bylo nutné, aby někdo další začal co nejdříve přinášet do rodinného rozpočtu pravidelný příjem. Proto se Silvia zapsala ve školním roce 1931-2 na školu, kterou bychom mohli v našem názvosloví označit jako „střední ekonomická s obchodním zaměřením“. Její absolvování umožňovalo brzký nástup do pracovního procesu.

Vynikající prospěch i na této škole jí přinesl odpuštění platby školného. Spolu s příjmem, který dostávala ze soukromých doučovacích hodin, to byla pro rodinu velká finanční úleva. Za zmínku stojí, že horší známku na vysvědčení měla pouze z předmětu nazvaného historie-geografie, jehož součástí byla také „fašistická kultura“. A to jí slouží spíše ke cti! Přesto však se musela spolu se všemi studenty zúčastňovat pravidelných sobotních povinných mládežnických setkání nařízených režimem. Všechny diktatury, byť různobarevné, jsou si vskutku ve svých vnějších projevech velmi podobné.

Po ukončení středoškolského studia1 v roce 1934 měla podle původního plánu rodičů začít pracovat, aby přispívala do rodinného rozpočtu. Učitelé však povzbuzovali rodinu k tomu, aby takto nadaná dívka ve studiu pokračovala. Nebylo to rozhodnutí lehké, ale přesto se odhodlali jí takovou možnost poskytnout. Silvia se rozhodla pro učitelství.

Musela podstoupit přísné přijímací zkoušky do vyššího cyklu studia na učitelském ústavu. Bylo třeba dohnat některé předměty, které dosud nestudovala, aby se dostala na úroveň absolventů čtyřletého studia nižšího cyklu, a proto absolvovala jednoroční přípravný kurs. O jeho náročnosti svědčí, že musela dělat reparát z latiny a z němčiny. Teprve po jeho úspěšném složení byla v září 1935 přijata k tříletému studiu na učitelském ústavu Antonia Rosminiho, renomované škole vysoké úrovně, navštěvované převážně děvčaty ze středních společenských vrstev.

Pro Silvii to bylo období, kdy se naplno projevila její touha po pravdě. Odtud pramení její vášeň pro filosofii, která ji fascinovala, ale zároveň naplňovala neklidem, protože na její otázky dávala odpovědi pouze částečné. Její odmalička pociťovaná touha po světle, jak jsme viděli už z její dětské modlitby před eucharistií, ji vedla ke stále hlubšímu zájmu poznávat Boha. O jejím duchu naplněném touhou po Bohu vypovídá i to, že chodívala studovat filosofii do tridentského dómu, aby získané poznatky, například o novověkých filosofech, konfrontovala s Pravdou dlící ve svatostánku.

Boží pravdu, o níž byla hluboce přesvědčena, neváhala hájit ani proti autoritě vyučujícího, která byla v té době prezentována jako nezpochybnitelná. Svědčí o tom velmi známá epizoda, kdy dokázala nahlas a před celou třídou oponovat ateistickému učiteli filosofie, pokud jeho výklad směřoval proti pravdám víry. Riskovala tím mimo jiné, že dostane z tohoto předmětu sníženou známku nebo dokonce propadne; to by ohrozilo pobírání stipendia, na němž bylo do velké míry závislé pokračování jejího studia. Její statečnost byla korunována dvojnásobným happyendem: nejenže dostala z filosofie výbornou, ale tento vyučující, profesor Girolamo Gaspari, se po různých životních peripetiích po mnoha letech Chiaře přiznal, že se modlí „k Bohu, v něhož ona věří“.

Jiří Kratochvíl

(Pokračování příště)

____________

1. Srovnatelné u nás s druhým stupněm základní školy.